Rok v útlumu, teď obrat. Krejčí cítí novou šanci

Býval jistotou, do nominací fotbalové reprezentace patřil téměř automaticky. Platilo to čtyři roky. Pak najednou šlus – pevné spojení Ladislava Krejčího a národního týmu se přerušilo.

A trvalo čtrnáct měsíců, než se ho opět podařilo navázat.

„Když nehrajete v klubu, nemůžete být v nároďáku,“uvědomuje si blonďatý záložník. „Já jsem za celou minulou sezonu v Boloni nastoupil jen dvakrát od začátku, takže jsem absolutně chápal, že mě pozvánky míjely.“

Přitom kdyby šlo všechno podle plánu, měl Krejčí patřit k těm, na kterých bude národní tým teď stát. Před sedmi lety ve finále mistrovství Evropy do devatenácti let motal hlavu španělským hvězdám, díky jeho gólu tým ještě pět minut před koncem mířil za zlatem.

I když o něj nakonec v prodloužení přišel, čekalo se, že silný ročník 1992 bude pro český fotbal požehnáním. Měl tvořit základ reprezentace a kdekdo doufal, že národní tým díky němu plynule naváže na časy Rosického, Nedvěda, Poborského a dalších.

Krejčí byl jeho hlavní tváří. V sedmnácti dostal šanci ve sparťanském áčku, brzy se napevno prodral do základu, dlouho ho naháněly kluby z top evropských lig.

Když si před dvěma roky v létě vybral italskou Boloňu, vypadalo to jako šťastná volba. Jenže po vydařené první sezoně přišla druhá, téměř hororová. V lize za rok nasbíral jen 388 minut, nula gólů a jedinou asistenci. Z tahouna byl najednou přehlížený náhradník.

„Druhá sezona mě posadila na zadek. Uvědomil jsem si, že si každý musí svého místa v sestavě vážit, bojovat o něj, držet se ho zuby nehty,“líčí. „Makal jsem dál a lidé z klubu mi opakovali, že se mnou počítají, a žádný přestup řešit nechtěli. Řekl jsem si: dobře, možná se trenérovi Donadonimu nelíbím, ale vedení mi věří.“

Správný úsudek: v létě Donadoni skončil, nový kouč Inzaghi na Krejčího sází a reprezentace má rychlého leváka zase zpátky. V šestadvaceti má ideální šanci dokázat, že sedm let stará vzpomínka nemusí zůstat jeho reprezentačním vrcholem.