Hokejová superstar Pastrňák
I jeho blízcí dál žasnou, co všechno si dovolí mezi machry v NHL. Čeští fanoušci vděčně vítají zjevení spasitele. Co vlastně dělá z kluka z Havířova hokejovou superstar?
Milá a vtipná bruneta Marcela Ziembová vypráví, kterak až v srpnu přestala cítit únavu z předchozí sezony NHL. Od loňského října do dubna jako obvykle ponocovala při každém utkání Boston Bruins, za něž válí její syn, David Pastrňák, nejzdatnější světlonoš v době národního hokejového temna.
Na ročník 2018/19 si naplánovala noční klid. Rozhodla se, že nebude v pronajatém bytě ve spící Praze mžourat do tabletu, na němž běží přenos ze zámoří. Jenže...
„Nedalo mi to,“říká. „Neusnula jsem před prvním zápasem ani před těmi dalšími. A jsem moc ráda. Bylo by mi líto, kdybych neviděla Davidovy výkony. Stále se divím, jak se mu daří. Divím se tak, že kolikrát zaberu až v šest ráno.“
Její mladší synek letos vtrhl do NHL s ještě větší vervou než minule. Vede tabulku střelců. Baví fanoušky v Bostonu i ve své rodné zemi troufalými fintami i pohotovými pumelicemi z voleje. Před každým utkáním zavolá mámě a poté cupuje obrany soupeřů na cáry.
Ani jeho agent Aleš Volek, který ho poprvé viděl zhruba před osmi lety v jedné havířovské pizzerii, kam Davida s Marcelou pozval na oběd, nevychází z úžasu.
„Kdybych tvrdil, že prochází přirozeným vývojem, nemluvil bych pravdu. Překvapuje mě každý rok, každý zápas, ve kterém se mu povede něco výjimečného.“
Kde se v mládenci s číslem 88 na dresu bere schopnost dál se zlepšovat? Jaký je a co jej pohání? Své vysvětlení nabízejí čtyři osoby, jež se pohybují v jeho blízkosti.
Slastný tenisový triumf
Po ledě poletuje s motýlí lehkostí, jako by měl protekci u zemské přitažlivosti. Svobodná a pochybnostmi nezatížená je při hokeji jeho mysl. Originální nápady si nenechá spoutat obavami z nezdaru. Přirozený instinkt ho jako vesmírná navigace přivádí do výhodných střeleckých pozic.
Sám říká, že prostě hraje. Že se na ledě baví. Směje se a zkouší všemožné kulišárny. Nicméně zmýlil by se ten, kdo by jej považoval za flegmatika, jemuž zvlášť nezáleží na výsledcích týmu a osobních statistikách. David Pastrňák je odmalička ukrutně soutěživou bytostí.
„Musel nás porazit i v pexesu,“líčí vesele jeho máma. „Když ještě teď hrajeme Activity a vylosuje si mě do dvojice, bývá ze mě úplně na nervy: Po kom ty jsi tak blbá?“
Zásadní výzvu pro něj představují prázdninové tenisové mače s agentem a rodinným přítelem Volkem. Paní Marcela si hned vybavuje obraz blaženého potomka po nedávném historicky prvním vítězství, jež přerušilo tři roky porážek.
„Byl neskutečně šťastný. A říkal mi: Jakmile jsem to dokázal jednou, už budu Aleše porážet pořád... Možná podobně uvažuje v hokeji. Staví si před sebe další cíle a postupně se zdokonaluje.“
Jeho gólový součet v sezonách NHL roste: 10–15–34–35–70. Dobrá, poslední číslo je zatím jen matematickým výpočtem, který vychází z Pastrňákova zběsilého střeleckého tempa v říjnu a listopadu.
Český pašák o svých ambicích veřejně nemluví, nicméně troufá si na ty nejvzácnější trofeje a rekordy.
„Má velké sebevědomí, čímž je odskočený od jiných hráčů,“tvrdí kondiční trenér Aleš Pařez, s nímž Pastrňák začal spolupracovat v sedmnácti. „Není nafoukaný, prostě si věří. Věří, že jednou může vyhrát bodování v NHL. Pro něj je to reálná věc.“
Chytrost nese potenciál
Cestou z Havířova, kde onehdy seděl s Pastrňákovými, si Volek nemyslel, že právě potkal budoucího borce z NHL. Z první schůzky se čtrnáctiletým chlapcem ostatně agent málokdy dělá zásadnější závěry.
O Pastrňákovi mu předtím unešeně vyprávěl spolupracovník Jiří Hudler starší, otec tehdy znamenitého útočníka Detroitu. Když ho pak Volek sám viděl v akci mezi mantinely, zaujala jej jedna Davidova vlastnost.
„Viděl jsem šikovného kluka. Hubeného, ale herně chytrého. Vždycky se mi líbí chytrost, která s sebou nese větší potenciál než u vydřeného kluka. V národních týmech potom vynikal tím, že znenadání na ledě vymyslel jiné věci než ostatní.“
Nápaditými pasy, brilantními kličkami i přesnými ránami v akrobatických pozicích dokáže rozburácet obecenstvo. Zařadil se mezi nejvýraznější baviče v zámořské show zvané National Hockey League. Pohledem na něj se kochají i ti nejvybíravější sportovní fajnšmekři.
Pastrňák navazuje na slavné krajany z minulosti, kteří byli, jak říkává známý kouč Luděk Bukač, HRÁČI.
Útočníci Josef Maleček, Vladimír Zábrodský, Václav Nedomanský, Vladimír Martinec, Ivan Hlinka, Vladimír Růžička či Jaromír Jágr vynikali schopností zvolit v dané (třeba i tuze spletité) situaci osobité řešení a vytvořit střeleckou příležitost pro sebe či pro druhé.
Pastrňák si ji osvojil při zápolení se starším bratrem Jakubem a dalšími kamarády na havířovských hřištích.
Na zimáku jako dítě strávil spoustu hodin. Na led ho brával táta Milan, kouč havířovského dorostu a bývalý forvard Karviné či Schwenningenu, jenž domácnost opustil, když Davidovi byly tři roky.
O prázdninách dodnes s oblibou „mydlí“hokejbal či tenis. „Nedokáže ležet, každý den mi nosí na vyprání propocené oblečení,“potvrzuje Marcela Ziembová.
Hravost je jeho základní charakteristika a klíčová přednost. Nebojí se zkoušet nové triky a vybrušovat je, štve jimi protivníky a zaslouženě sklízí pochvaly odborníků i ovace od publika. Radost dělá i mámě, své nejvěrnější fanynce: „Je hračička, že? Stále vynalézá nové a nové věci. Kam na ně chodí? Nevím. Třeba má něco shůry dáno… Možná mu teď pomáhá, že je zamilovaný.“
Další Švédka – Rebecca
Agent Volek vyrazil na vizitu do Skandinávie, kde jako teenageři váleli jeho klienti Jakub Vrána a David Pastrňák. Druhý jmenovaný se otloukal v Södertälje ve východním Švédsku, v multikulturním městě, do něhož vláda umísťuje žadatele o azyl a kde sídlí automobilka Scania. V šestnácti dal na Volkovo doporučení a po návratu z hostování v Třinci zamával Havířovu. „Až při první návštěvě mě napadlo, jak těžké to Jakub a David mají,“vzpomíná si Volek. „Čtyřicátník si snadno vyhodnotí, že Švédsko klukovi prospěje. Ale na místě jsem váhal, jestli to vůbec byla správná volba. David žil v cizí zemi v šestnácti úplně sám. Ráno ho nevzbudili na trénink máma ani táta. Sám si nastavoval budík, v minus patnácti jezdil na trénink na kole. Ani večer, když se zavřely dveře, neměl u sebe nikoho z příbuzných.“Daleko na severu se v sedmnácti statečně vyrovnával s neuvěřitelnou sérií úmrtí otce Milana, svého objevitele Hudlera a třineckého trenéra Romana Ciencaly. Žal zaháněl tréninkem: „Makal jsem jako šílenec, na zimáku jsem na všechno zapomněl.“Obyčejně působí naprosto bezstarostně. Jako by s ním nic nemohlo zacloumat. Steskem po domově se nesoužil: „A když, tak jenom kvůli mamce. Trápilo mě, že je smutná.“Ty dva pojí pevné pouto. „Pro něj je ze všeho nejdůležitější, abychom byli já a jeho bratr v pořádku, zdraví a v bezpečí,“říká Marcela Ziembová. „Pokud jsme v pohodě, on je v klidu.“Samozřejmě se i v báječném světě Davida Pastrňáka občas vyskytnou nějaké mrzutosti. Trudno mu bylo na farmě v Providence, kam ho Bruins na čas odveleli. V ostře konkurenčním prostředí mu chybělo švédské kamarádství. Vydržel, zvykl si na odlišný styl hokeje. Též proto se v NHL prosadil tak brzy.
Kdysi si v Södertälje našel první přítelkyni... „A teď má další Švédku,“líčí potenciální tchyně. „Je milá, vidím, že se mají rádi.“
Jmenuje se Rebecca. Pochází se Stockholmu. Tráví s ním v Bostonu většinu času. Na halloweenský večírek spolu vyrazili přestrojení za pravěké lidi. Též štěstí v lásce nyní zřejmě Pastrňákovi na ledě pomáhá.
Občas byl vážně hrozný
Fluto Shinzawa píše o Bruins od roku 2006. Coby reportér místního deníku Globe chodil do jejich kabiny a pozoroval vzepětí tradičního klubu, pouť za Stanley Cupem na jaře 2011 a posléze příchod jakéhosi českého zelenáče ze Švédska.
Dobře si vybavuje lehce nesmělého hocha s útlou postavou zoufale volající po svalovém brnění. Pořád si pamatuje, jak Pastrňák zprvu zjišťoval, že mazanost a zručnost v NHL nestačí.
„V obranném pásmu byl občas skutečně hrozný,“říká Shinzawa, nyní jeden z autorů uznávané internetové stránky The Athletic. „Ztrácel kotouč v nevhodných okamžicích. Bál se srážky. Padal, už když se k němu blížili napadající soupeři. Ti si po jeho chybách snadno vytvářeli šance pro skórování.“
Aby Pastrňák mohl mezi elitou přežít a předvést své jedinečné umění, musel se přizpůsobit. Pár měsíců se školil na farmě. Postupně se fyzicky i duševně připravoval na ostré bitvy s elitními soky.
„Udělal úžasné pokroky,“tvrdí Shinzawa. „Naučil se obstát ve tvrdých soubojích a časové tísni. Samozřejmě zesílil, ale taky se stal o hodně statečnějším.“
Už ve Švédsku poznával, že si nevystačí jen s nadáním. Vzpomíná na lekci, kterou dostal v juniorce v Södertälje, kde tým nakráčel na kondiční přípravu do posilovny. Trenér na nástěnku pověsil rozpis cvičení a odebral se do kanceláře.
Pokračování na protější straně
Pastrňák navazuje na slavné krajany, kteří byli, jak říkává kouč Bukač, HRÁČI.
Překvapuje mě každý zápas, ve kterém se mu povede něco výjimečného.
Pokračování z protější strany
Pastrňáka napadlo, že si chvíli posedí: „Jenže jak klaply dveře, všichni kluci najednou vstali a začali makat. Automaticky. Sami. Všichni na mě koukali, že nic nedělám. Něco mi povídali, ale já ještě neuměl anglicky. Od té doby jsem každopádně fungoval jako ostatní. Nikdo neošulil ani jeden cvik.“
Jako hokejový d’Artagnan
Na první pohled neohromí ztepilou postavou profesionálního sportovce. Třeba v červenci na Wimbledonu, kam ho jako svého hosta pozvala tenistka Kristýna Plíšková, vypadal jako nepříliš šlechtěný turista, zarostlý, schovaný pod kšiltovkou a za slunečními brýlemi.
Jeho svědomitost v přípravě ovšem potvrzuje též letní tréninkový dozorce Pařez: „Podobně jako jiní hokejisté v zahraničí zjistil, že na sobě musí pracovat.“
Pastrňák s ním podstupuje mučení v Praze. Naposledy o prázdninách pilovali hlavně startovní rychlost. „Když se na ledě všude dostane včas, může využít své ruce a myšlení,“tvrdí Pařez, jenž na své zákazníky občas zkouší malou lest.
Na tabuli jim píše program seance a v nestřežené chvíli do něj vpašuje nějakou položku navíc, aby se ještě víc vyždímali. Pastrňák jeho trik zpravidla odhalí: „Ale tys říkal, že tyhle sety budou akorát tři!“
Budiž mu ke cti, že i přídavky obyčejně odmaká. Ví, že se galeje na suchu v dobrém promítnou do dění na naleštěných kluzištích. Kromě výbušnosti se v létě zaměřil na další vyztužení muskulatury horní části těla, aby v soubojích u hrazení či okolo brankoviště nebyl za otloukánka jako v době, kterou popisoval Shinzawa. Aby lépe ztlumil nárazy, aby se nedal snadno přetlačit.
„Chápe, že silný vršek je potřeba, ačkoliv radši posiluje nohy,“říká Pařez. „Dalším cílem je prevence zranění – učí se zatnout různé svaly v tělesném jádru, aby mu srážky neublížily.“
Střípky Pařezova svědectví bezvadně zapadají do obrázku vytvořeného ostatními znalci „Pastova světa“. A ještě jeden postřeh související s hokejistovou učenlivostí přidává: „Celkem rychle pochytí stabilizační cviky na balonu – jako jeden z mála. Pokud se mu nějaký nedaří, štve ho to, zabere a zvládne ho.“
Poněvadž fyzicky i psychicky dospěl, bez bázně se pouští do střetů. Pastrňák si vzal k srdci i taktické připomínky koučů a z pážete veteránů Brada Marchanda a Patrice Bergerona se stal podobně jako románový d’Artagnan jejich rovnocenným parťákem.
Je spolehlivější, vyzrálejší, technicky vybrousil palbu z voleje. Podobně jako další velikáni pátrá po způsobech, jak se zlepšit a zaskočit soky. A tak jestliže se v NHL diskutuje o nejúdernější lajně, připadají v úvahu vlastně jen dvě tria. Coloradské komando Mikko Rantanen, Nathan MacKinnon, Gabriel Landeskog. A dokonale vyladěný bostonský útok Pastrňák, Bergeron, Marchand.
„Pasta“a nakažlivá pohoda
Při rozbruslení laškuje s fanoušky, mává jim, děckám hází puky, vlní se do rytmu hudby dunící halou. Přirozeně oblíbený bývá v týmech, za něž nastupuje. „Ctí ho lidskost, bezproblémovost, společenskost,“přikyvuje agent Volek.
Máma Marcela vzpomíná, že se svým okolím znamenitě vycházel už jako batole: „Má ten dar. Do tří let špatně mluvil, přesto si snadno získával děti na dvorku i důchodkyně. Nevyvolává spory. I když se s vámi pohádá, druhý den už se k tomu nevrací. Má veselou povahu. Vidím z videí na internetu, že je takový maskot kabiny.“
V Bostonu se zprvu rozkoukával mezi mazáky a otci od rodin. Neskonale mu pomohl krajan, někdejší idol a kamarád David Krejčí. Vzpomínky na vyjukaného bažanta si v paměti uchoval i žurnalista Shinzawa: „David rozkvetl poté, co se k týmu připojili další junáci Jake DeBrusk, Charlie McAvoy či Anders Bjork. S nimi se nejvíc druží.“
„I na starší spoluhráče ale zapůsobilo nadšení, s nímž denně přichází do haly. Třeba David Backes považuje jeho náladu za nakažlivou. Provází ho pohoda a energie, která se přenáší na všechny okolo. Také proto je pro Bruins požehnáním.“
Už žádný děs ze složenek
Když Marcela Ziembová letí na návštěvu do Bostonu, nehoví si v první třídě. Usedá dozadu s prostým lidem. Až do jara pracovala, na částečný úvazek prodávala v pražském obchodě se sýry. Zvažuje, že by se věnovala charitě.
Nestala se z ní zbohatlická panička, jen se díky synkovým úspěchům a štědrým výdělkům cítí svobodněji. Dříve si jako matka samoživitelka nabrala i tři úvazky najednou, aby potomkům zajistila základní potřeby. Aby Davidovi mohla pořídit hokejku.
„Už mě neděsí, že otevřu schránku a vykoukne na mě složenka. Nemám noční můry. Nemám na účtu nula nula minus. Nejsem uzlíček nervů jako kdysi,“říká.
Důsledky Davidova průlomu nejsou jen příjemné. Rodině se hlásí spousta přátel, o nichž dřív nebylo vidu ani slechu. Přes Facebook přicházejí tklivé žádosti o peníze. Popularita není vždy vítaná.
„David a Kuba se tuhle vrátili z tenisového turnaje v Havířově a zavřeli se v pokoji. Starší syn pak říká: Pokud jsem mu někdy záviděl, mamko, tak teď už mu nezávidím.“
Přibývá žádostí o rozhovory, které Pastrňák v průběhu sezony po telefonu rozdává s harpagonskou skoupostí. Jinak ovšem s médii vychází dobře, příkrý vzestup v kariéře s hochem vzešlým ze skromných poměrů dle všeho nezamával.
Neutrácí divoce. Ne, nežije jako mnich, leč ani nehýří a netropí ostudu při flámech. Nesouží se tlakem médií a srovnáními s legendami. Sám kdysi coby puberťák vzhlížel k Sidneymu Crosbymu, Patricku Kaneovi, Krejčímu...
„Taky Jarda Jágr nám visel v pokojíčku. Záleželo na tom, kdo zrovna zářil. David nikdy nefandil někomu, komu se nedařilo. Dával si vysoké cíle!“vykládá s úsměvem paní Marcela.
Sám by se mohl stát teprve druhým českým králem střelců v NHL po Milanu Hejdukovi. Rojí se přirovnání k Jágrovi. Jenže ta se dvakrát nezamlouvají ani jemu, ani lidem z jeho okolí.
„Jarda je jen jeden,“konstatuje agent Volek. „Těžko se někdo přiblíží jeho výkonům. Pasta je typově jiný hráč. Pokud se někomu svým stylem podobá, je to Petr Klíma.“
Český Ovečkin? Ale jistě!
Právě Klíma, Jágr a Pastrňák z Čechů po vstupu do NHL nejrychleji nasázeli 100 branek, což fanoušky i novináře přirozeně zajímá.
„Kdyby někdo desetiletému Davidovi řekl, že válí jako Jágr, vznesl by se štěstím, asi by mu vyrostla křídla,“tvrdí hokejistova matka. „Ale teď chce být svůj. Doba i hra se změnily. Jágrova éra skončila a právě třeba začíná ta Pastrňákova.“
Hokej ve zdejších krajích naneštěstí trvale upadá. David Pastrňák s bostonským kumpánem Krejčím, Jakubem Voráčkem z Philadelphie a Tomášem Hertlem ze San Jose v NHL nejvíc připomínají staré dobré časy.
Reprezentační manažer Petr Nedvěd nedávno vyjádřil přání, aby Česko nalezlo svého Alexe Ovečkina, tahouna, který by strhával ostatní, jde-li o ochotu přiletět na mistrovství světa a olympiády.
Mohl by se jím stát dvaadvacetiletý David Pastrňák? „Jsem o tom přesvědčená,“prohlašuje Marcela Ziembová. „Nehraje jen pro Američany. Chce ukázat, že Češi hokej pořád umí. Je hrdý na svou zemi. Je vychovaný, aby se do ní vracel. Když pro ni bude moct něco udělat, nedokáže vypnout a skočit po NHL rovnou do postele. Snad tím ovlivní další kluky: Jede Pasta, jedeme taky!“
Už teď je Pastrňákův příběh jiskřivý, dojemný, strhující. A dá se předpokládat, že do něj přibudou další poutavé kapitoly. A že nejen jeho nejbližší budou dále žasnout, jaké kejkle na ledových jevištích ještě předvede.
Byť do tří let špatně mluvil, snadno si na dvorku získával děti i důchodkyně.