Jenovéfa Boková prožívá prostě jen Chvilky
Tolik touží po harmonii, že každému tak dlouho ustupuje, až ztratí vlastní vůli. To je jeden, distribuční výklad celovečerního autorského i režijního debutu Beaty Parkanové s názvem Chvilky, který po předpremiéře na karlovarském festivalu vstupuje do kin.
Babiččina jiskra
K druhé interpretaci může dospět leckterý divák. Jakkoli mu hrdinka učaruje zejména díky přesnému výkonu Jenovéfy Bokové, řekne si o ní – prostě obyčejná mladá holka, která ještě neví, co vlastně chce. Platí obojí.
Parkanová dala jméno Chvilky už svému krátkému studentskému snímku, rovněž založenému na dialogu. I v nových, „velkých“Chvilkách, které vznikly v česko-slovenské koprodukci, představuje zdánlivě banální konverzace hlavní vodítko k charakterům postav – a současně největší sílu Parkanové. Zejména rozhovory, které dívka vede se svými blízkými, vykazují důvěrně zažité situace, kdy si člověk vybaví podobnou zkušenost, leckdy trapný vlastní zážitek z okamžiků, ze kterých raději takříkajíc vycouval, aby nevybuchl, nevyhrotil, neranil.
Hrdinka Chvilek zažije několik takových zastavení. Doma s matkou, v lese s otcem, na cestě se svým ženatým milencem – řidičem kamionu, a zejména se svéráznou babičkou, která v podání Jaroslavy Pokorné poskytuje neuspěchanému líčení blahodárnou jiskru.
Když si stará paní postěžuje: „Já musím zůstat chytrá, nevím, co byste jinak dělali,“načež rozebírá, zda se po smrti nechat pohřbít, či spálit, vystihne herečka přesné rozhraní mezi smíchem a bezmocností. Znovu pak možností vnuččiných reakcí limituje ve chvíli, kdy jí vnucuje staré věci, aniž vůbec postřehne, jak ji svým chováním uráží.
Podobně se chová ženáč, který si jen na okamžik uvědomí, že by před milenkou nejspíš neměl mluvit o svých dětech – a když od ní slyší ujištění, že jí to nevadí, utrousí, jak je hodná.
Jenže hodná až příliš, což se nedá předstírat donekonečna. Pak přijdou hysterické reakce kvůli malichernostem, třeba kvůli talířku, který jí podstrkuje maminka, a nakonec nutná léčba pláčem.
Zjevně nedospělá
Výsledkem je pěkná, ale nevýbojná „holčičí“studie, vedoucí v jedné rovině odnikud nikam. Tvoří ji totiž pouze a právě chvilky, tedy sled krátkých výjevů dokládajících dívčinu vnější poddajnost směřující nevyhnutelně ke vzpouře, ale nic víc. Nakonec si někdo může říci, že je docela slibná a zajímavá, jenomže zjevně nedospělá – čímž může myslet jak trpnou hrdinku Chvilek, tak jejich stvořitelku.
Chvilky Česko, 2018
50%