Potopím se a vím: každá plechovka může explodovat
„Jde o život a nikdo z nás nechce přivézt domů špatnou zprávu o kamarádovi,“říká Martin Kučera z týmu potápěčů, kteří v Bosně zneškodňují munici.
Sedm let, 24 misí, z toho 13 ostrých a 11 výcvikových. Naši špičkoví policejní potápěči a pyrotechnici pátrají od roku 2011 v Bosně a Hercegovině po válečné munici v řekách a likvidují ji. Z poslední mise se právě vrátili. Balkánskou zemi už zbavili šesti tun min, granátů či leteckých pum. Zároveň svou práci učí tamější kolegy. „Není naším cílem jim to tam celé prohledat a vyčistit. Cílem je vycvičit jejich jednotku na naši úroveň, aby si to mohli dělat sami,“vysvětluje Martin Kučera.
Představte si, že jste zpět v Bosně. Právě jste se potopil, abyste v řece pátral po munici. Jaký je váš pocit?
Nesmím na nic sáhnout, protože vše kolem mě je zaminované a může vybuchnout. To je první, co asi potápěče napadne, když vleze do vody. Zároveň ho to upozorňuje, že se musí chovat hodně opatrně. Musí zpomalit a nejdřív si vyčistit nějaké místo na dně, kam si klekne, a pak dál prověřuje kousek po kousku. Až když si to pod vodou „osahá“, detektorem prohlédne, přijde zklidnění, že tam toho zas tolik není.
Co nalézáte?
Jsou to různé plíšky, takže jsme všichni naštvaní, protože kopeme zbytečně kvůli plíšku. Pak se najde munice. Potápěč na dálku komunikuje s kolegy na lodi a nález hned oznámí. Všichni ztichnou, okamžitě se soustředí a poslouchají, co popisuje. Nejdříve slyší jeho zrychlený dech, protože srdce se mu rozběhne, pak třeba chvíli nadává, protože nález je zarostlý a musí čistit. Když je munice bezpečná – ale pozor, bezpečná z našeho hlediska, ne pro laika, potápěč se zklidní, protože nejde o improvizovanou nevybuchlou munici, ale třeba o vysypaný náklad. Zklidnění trvá do doby, než se najde něco složitého a hodně nebezpečného.
Co to znamená?
Improvizovanou munici, třeba podomácku vyrobený granát. Může to být udělané třeba z baterky a my musíme postupovat velmi opatrně. Víme, jak vypadala válečná munice z určitých dob, známe tvar, váhu i účinnost. Ale u té improvizované to může být cokoli. To je velký problém. Dám příklad: letecké pumy se shazovaly a bombardovaly se mosty, ale některé tak použity nebyly. Lidé z nich udělali třeba nálož k pilíři mostu a dali tam úplně jiný rozněcovač, který minu iniciuje. Upravili to podle svého. A potápěč ve vodě, která je kalná, je tam proud, munice je zanesená a rezavá, musí určit, co to vůbec je a jestli s tím lze manipulovat.
Podle čeho rozhoduje, co s tím dál?
Když si není jistý, co našel, nikdy nerozhoduje sám. Řekne: Nevím, o co se jedná, potřebuji kameru. Buď se mu podá, nebo se k němu spustí kameraman. Munici ohledají, natočí a jdou z vody. Videozáznam si pak prohlížejí různí experti a nález vyhodnocují. Až když je jasno, oč jde, můžeme s municí manipulovat. Je-li „bezpečná“, vytahuje se, když je jí víc, spustí se dolů koš, který potápěč naplní. Nahoře munici převezme další člen týmu. Na místě je jen nezbytný počet lidí, zbytek je v ústraní pro případ, že by se něco stalo. Ne každá munice se vyzvedává, některá se musí zničit pod vodou.
Kolik munice už jste zneškodnili?
Zhruba pět šest tun. Z požadavků, které na nás na počátku byly, máme hotovo třicet čtyřicet procent.
Kolik toho v Bosně ještě je?
Obávám se, že kolik je toho pod vodou, nikdo neví. Nikdo ani neví, co je kolem břehů zanesené blátem, zarostlé keři. Když z mise odjíždíme, víme, že po nás ve vodě nic nezůstalo. Ale řeka je dlouhá, široká a živá a my nevíme, jestli se tam zase něco nenaplaví.
Jaké úseky zkoumáte?
Je nemyslitelné dělat celý tok. Podobně jako na bývalé pískovně, kde jsme pracovali při poslední misi, protože tam vzniká chatová oblast a víme, že dříve se tam testovala improvizovaná munice, se soustřeďujeme na místa, která jsou dosažitelná pro lidi. Tedy na břeh a kam lidé ve vodě dosáhnou, kde se po dně pohybují a kam lze ze břehu dohodit granátem. To čistíme. Ale nevíme, jestli někdo na loďce nezavezl něco dál od břehu.
Jak rychle se pod vodou postupuje?
Nejde to rychle. Bojujeme s proudem i s viditelností. Záleží na tom, jaké je dno, jestli jsou tam pařezy, zda je zarostlé trávou, jestli je tam bahno nebo písek, i na tom, kolik toho najdeme. Nejhorší je, když se potápěč při pátrání detektorem někde zdrží jen proto, že lidé naházeli do řeky plechovky nebo zátky. U každé může strávit několik minut, než zjistí, oč jde. Za tři čtvrtě hodinu, co může být pod vodou, tak neprojde stovky metrů, ale jen metry nebo desítky metrů.
Jak dlouho se dá tahle práce dělat? Nestane se z ní rutina, která zvyšuje nebezpečí?
Jsme profesionálové a o tomhle riziku víme. Dohlížíme na to, aby rutina ani nevznikla. Samozřejmě však vzniká. Nic se nesmí podcenit, proto také naše mise nejsou delší a není jich tolik. My nevstáváme s pocitem, že je hezky a jde se pracovat. My se musíme pořád udržovat ve střehu. Proto jednotlivec nepracuje osm hodin denně, pod vodou se střídáme po tři čtvrtě hodině, i když máme ještě dost vzduchu a není nám zima. Prostě jdeme z vody. A proto také nemáme stanovené úseky, které jako jednotlivci musíme udělat. Prostě je jeden obrovský úsek, a jak se v tom budeme pohybovat a střídat, je na každém. Někdo je rychlejší, někdo pomalejší, s tím se počítá. Je to prevence, jak nesklouznout do rutiny a nebýt tlačen udělat co nejvíc za cenu rizika. A když se tohle nebezpečí objeví, práce se stopnou a znovu probíráme bezpečnostní zásady.
Je pravda, že Češi jsou jediní, kdo si na tuto práci v Bosně troufli?
Na suchu mají víc zahraničních týmů, které jim pomáhají, jsou to hlavně američtí experti. Ale pod vodou jsme skutečně jediní.
Termíny pro ukončení „odminovacích“prací v Bosně se prodlužují. Podle jakých priorit se postupuje?
Strategie je taková, že nejdřív se vyčistí místa, kde se pohybují lidé, teprve pak ta vzdálenější a nakonec vodní toky. Díky nám se řeky začaly dělat dřív, a to v místech, kde jsou lidé a ví se, že ve vodě může být munice. Jsou to i lokality, kde vzniká turistický ruch. V Bosně jsou krásné čisté řeky, u kterých bývají pískové a štěrkové pláže. Lidé se tam koupou. Sami si to prohlížejí, a když tam zrovna jsme, požádají nás, abychom to prohlédli. Stalo se, že jsme jednou opravdu munici našli. Deset centimetrů pod pískem.
Například hory nad Sarajevem, kde se pohybuje dost lidí, jsou stále zaminované. Jaké oblasti jsou dnes v zemi nejnebezpečnější?
Bosenští kolegové, kteří pracují na suché části, nám na tyto otázky odpovídají, že dělají všude. Vědí, že svou práci mají nadlouho. Hodně je zajímá oblast pohraničí s Chorvatskem, okolí řek Sávy a Uny.
Jako je přechod Slavonski Brod a most přes Sávu?
Přesně. Loni jsme tam našli leteckou pumu. Je tam mnoho lidí, kteří chtějí cestovat, ale už pozapomněli, jak to tam může být nebezpečné. Hlavně mladí si neuvědomují riziko. Vidí cedulku upozorňující na miny, ale nevědí, co to umí. Proto se Bosna snaží urychlit čištění kolem vod v obydlených částech.
Zbavovali jste munice řeky Sávu, Unu a Drinu. Jak vytipováváte, kde po ní pátrat?
To určuje bosenský Federální ústav civilní záštity (FUCZ) na základě svědeckých výpovědí nebo historických dokladů. Začali jsme na Sávě v oblasti Orašje, Nového Gradu a Brčka. Šlo o místa, o nichž se vědělo, že tam probíhala válečná linie nebo se tudy převážela munice. Třeba v oblasti Brčka se nacházely letecké pumy z bombardování mostů. Často vycházíme ze svědectví místních lidí, kteří v řece něco viděli, když bylo málo vody. Nejvíc informací bylo o munici v Sávě, tam jsme toho pak opravdu našli hodně. Na řece Una jsme pracovali u Bihače, kde šlo spíš o munici, kterou lidé odhazovali a zbavovali se jí. Ale není to jen munice z poslední války. Pátrali jsme i po vojenské lodi z druhé světové války, která byla vyzbrojena municí z první světové války. Byly na ní protiponorkové miny, sudy plné tritolu a na dně i dvěstělitrový sud plný výbušnin.
Jaké jsou pocity, když se potápíte a nevíte, co na dně je?
Každý si obrovské riziko uvědomujeme čím dál víc. Asi proto, že už máme něco za sebou. Máme děti a říkáme si, co by bylo, kdyby se nám něco stalo. Osobně to cítím i tak, že lidem v Bosně je potřeba pomoct. Hlavně starší generace, která válku zažila, oceňuje, že pro ně riskujeme životy, i když se nás to vlastně netýká. Beru to i tak, že získáváme obrovské zkušenosti, které musíme předat dalším generacím. Protože jestli se někdy něco stane, budeme vědět, jak co dělat a co má prioritu.
Kromě ostrých misí, kdy hledáte a likvidujete munici, školíte bosenské kolegy. Jak se s nimi pracuje?
Potápěčské umění se učí od úplného začátku. Jakmile ho zvládnou, školíme je v pátracích a vyzvedávacích metodách. Učíme je ale i zodpovědnosti. Mají totiž trochu jinou náturu, byť se hodně snaží, jsou to výborní lidé a jsme za ty roky velcí kamarádi. Jsou ale sporné situace hlavně v oblasti bezpečnosti odminovávání, protože oni mají trochu jiné předpisy. My jsme asi opatrnější, pro ně je to trochu rutina, protože se s tím setkávají denně. Ale uznali, že nemá cenu něco přehlédnout a dostat se do nebezpečí. Učíme je pečlivosti, tedy že místo je potřeba prohledat tak, aby si byli jistí, že tam nic není. A upozorňujeme, že kdyby se něco stalo, už nás k nim nikdo nepošle, protože proč by měl český občan riskovat někde v zahraničí. Při všem, co tam děláme, postupujeme maximálně bezpečně a oni musí také. Laik by mohl říct, že to přeháníme, ale jde o život. Nikdo z nás nechce přijet domů a jít za rodinou kamaráda se špatnou zprávou.
Jaký nález byl nejkurióznější?
Kdysi jsme při pátrání po munici našli kovové koule, to byla rarita. Používaly se za tureckých válek. Předali jsme je muzeu a byla z toho velká sláva.
Doporučujete dovolenou v Bosně?
Rozhodně. Jsou tam varování před minami, ale je to nádherná země s obrovským přírodním bohatstvím, jejich řeky jsou něco neskutečného. V Chorvatsku obdivujeme Plitvická jezera, ale v Bosně je takových míst nesčetně.
Češi už ji objevili a zajímá je i turistika na řekách. Co jim vzkážete, pokud jde o minové nebezpečí?
Určitě by neměli jezdit na vlastní pěst, mohou si domluvit nějakou raftingovou společnost. Je dobré načíst si na stránkách ministerstva zahraničí, jaká jsou kde nebezpečí. Pokud uvidí cedulky upozorňující na miny, nebrat je na lehkou váhu a ani si je netrhat jako suvenýr. Pokud jedou na hory na Bjelašnicu nebo Jahorinu, to už jsou dnes vyhlášená střediska, nemusí se ničeho bát. Ale nemohou chodit jen tak do lesů, kde to neznají. Nebezpečná místa se dají poznat, jsou zarostlá houštím. A když někdo jede autem a potřebuje na záchod, tak buď benzinka, nebo jen u cesty, opravdu nechodit za krajnice.