Ochraňujme si maminky, mají v rukou budoucnost
Nedávno jsem pověsila na Facebook žertík týkající se smyslu ženské existence, respektive faktu, že ženy vlastní mnohé dary, jimiž muži nedisponují. Téměř okamžitě se objevila smršť feministických protestů: redukovat smysl života na rození dětí je prý hloupé, přízemní a nebezpečné. Jestlipak se muži orientují pouze na rozmnožování? A jestlipak bych s tak tmářskými názory měla dál učit? Nemělo ono by se to někde nahlásit? Z vtipu se stalo kladivo, jako už mnohokrát v historii.
Internetové diskuse jsou stále agresivnější, zřejmě i díky aktivitám elitních spasitelských skupin, které prý chtějí kultivovat společnost za pomoci zesměšňování a nahlašování. Budiž, je to jejich boj. Mě zajímá, kdy a proč se stalo společensky nevhodným mluvit o mateřství jakožto určující konstantě ženského života? Každý z nás přece měl matku, většina žen se s existencí či neexistencí této role musí poprat a často jsou to zápasy kruté a bolestné.
Prošla jsem v životě mnoha bitvami, ale ta zásadní se týkala narození a výchovy vlastních dětí. Při ní jsem potřebovala opakovanou pomoc člověka, který se nebál riskovat a poskytl mi oporu, zázemí i láskyplnou péči. Bez jeho zásahu bych děti nedonosila a do smrti se užírala svou nedostatečností. Bez jeho slov bych děti sama nevychovala.
Výchova k mateřství se ve školách neučí, přestože je to disciplína důležitější než mnohá univerzitně posvěcená „skorověda“. Tak se zdokonalujeme za pochodu, pereme se s vlastními chybami, jako samoživitelky řešíme nedostatek peněz i věčné války s úřady. A je téměř zázrak, že se do tohoto světa děti stále ještě rodí a že mají matky, které o ně s láskou a odhodlaností pečují.
Řeči o rovnosti pohlaví jsou jen vysněná utopie. Chce-li žena ke svým darům přidat ještě mužské dobývání světa, musí více pracovat a mít výraznější nadání. Nic jiného už z principu nemůže fungovat. Pokud přestaneme rodit děti, vymřeme, pokud připustíme pozitivní diskriminaci a kvóty pro ženy, potlačíme přirozenou konkurenci. Historie nám ostatně ukazuje, kam lidstvo dovedly utopie a -ismy přetavené v sociální inženýrství. A není to pěkný pohled.
Chraňme si své přirozené role. Nemusíme v nich setrvat celý život. A opatrujme maminky, ať už žijí ve fungující rodině, nebo se o své děti starají samy. Jsou nejzranitelnější součástí společnosti, přitom mají v rukou budoucnost.