Mohl jsem dát hattrick, ale najednou křup! Praskly mi kosti

Poprvé v ostrém soutěžním zápase jako brankář. I když pořád spíš jako záskok. Bylo mi osm. Sobota, krásné počasí, hráli jsme na hlavním stadionu v Luční ulici. Na čerstvě posekanou travičku jsem nebyl zvyklý, chytával jsem hlavně na škváře, ze které jsem měl do krve sedřená kolena.

I když jsem věděl, že budu mít spoustu práce, ani jsem nestačil být nervózní. Nebo právě proto? Soupeř do nás bušil, šancí měl nepočítaně a my prohráli 1:3. Na jednu stranu super výsledek, ale já si stejně vyčítal: „První zápas v brance a hned prohrajeme. Blbej den.“

Pak přišel do šatny trenér, počkal si, až bude trochu klidu, a důrazně pravil: „Pánové, to je poprvé po roce, co vás podrží gólman a vy toho nedokážete využít?“

Moje nálada se otočila, nejspíš jsem i trochu zpychl.

Kdo by neměl rád pochvaly, že? No, a v pondělí jsem hrál zase. Tentokrát klasicky na kraji zálohy a celé se to děsně zašmodrchalo. Budoucí kariéru jsem mohl vymazat.

Přijel k nám městský konkurent SK Plzeň. Byl slabší a mně vycházelo, nač jsem sáhl. Vedli jsme o čtyři góly a já z toho vstřelil dva. Ve druhém poločase kopal soupeř roh, míč se odrazil a já pelášil. Náš trenér Sequens, který ten zápas zároveň pískal, zakřičel: „Zabal to, Petře, a val až do brány!“

Poslechl jsem, udělal dvě kličky, obhodil si stopera a měl před sebou jen brankáře. Bohužel jak jsem sprintoval, míč lehce uskočil a brankář mi skočil pod nohy. Ještě mě napadlo: „Zkus to rychle bodlem.“Už jsem si představoval, jak slavím hattrick, zvedám ruce, skáču. To by byla nádhera!

Nebyla. Do balonu jsem ťuknul levačkou a vtom mi brankář celou vahou spadl na nohu. Tělo chtělo běžet dál, ale nemohlo. Přepadl jsem nakřivo a noha se převrátila do strany. Křup!

Jako by se suchá větev v lese zlomila. Prý to bylo slyšet až na druhé straně hřiště.

Noha praskla nad kotníkem. Strašně to bolelo, ale já chtěl ještě dokopnout míč do branky. Kutálel se vedle mě. Stačilo vstát. Jak to udělat, když srdce chce a tělo je proti?

Teprve pak jsem si všiml, že noha pod kotníkem nepřirozeně plandá. Obě kosti se přelomily. Lýtková i holenní.

Všichni u hřiště se ke mně seběhli, hráči, trenéři, rodiče. Můj táta tam zrovna nebyl, i když na většinu zápasů chodil, bohužel tentokrát se nemohl uvolnit z práce.

Ondra Lieser, kluk, který hrával na pravé straně obrany, tam naštěstí tátu měl. Opatrně mě naložili na zadní sedadlo světlehnědé škodovky 105 a jelo se do špitálu.

Byl jsem hrozně špinavý, v dresu, celý černý od škváry.

Lieserovic škodovka svištěla po Plzni a moje noha skákala, protože ji nikdo nedržel.

Křičel jsem bolestí, nešlo to vydržet.

Nejhorší byla Americká ulice, kde jsou kostky. Jak jsme po nich poskakovali, myslel jsem si, že se zblázním. Buch! Buch! Buch! Přesně jak mi bilo srdce, tak mě v celém těle píchalo.