Anton Ondruš vypráví. Zlatý Bělehrad ho pořád dojímá, i po 42 letech.

Jsou setkání, která se nerodí snadno, a tohle rozhodně patří mezi ně. Domluvit se na schůzce s Antonem Ondrušem, kapitánem fotbalových mistrů Evropy z roku 1976, je přetěžká věc: přes třicet let žije ve Francii, spoustu času tráví na cestách, i v osmašedesáti letech je na roztrhání.

Když už se objeví v Praze při pondělních oslavách sta let československého fotbalu, je v jednom kole. Obíhá spoluhráče a staré známé, na naše domluvené povídání najednou nezbývá čas: „Moc se omlouvám, musíme jet. Ale co jsem slíbil, to plním. Co se potkat jinde?“

A tak se za hodinku vidíme znovu: ve foyer hotelu ve spodní části Václavského náměstí, kde sedí s přáteli u kávy a konečně má v našlapaném programu chvilku klidu.

Trocha cestování po Praze se vyplatí, protože popovídat si s Ondrušem je vzácnost. Zatímco venku mrzne a za okny hotelu se míhají fanoušci mířící na večerní federální derby v Lize národů, chlapík v elegantním obleku a s pořád hustými černými vlasy ochotně vypráví.

Jak v Bělehradě s páskou na rukávu vedl tým k evropskému titulu.

Jak je jeho životní výhrou francouzská manželka Florence, se kterou má syny Tonyho a Lucase. Když během rozhovoru na displeji telefonu zasvítí její jméno, září mu oči.

Zato když přijde řeč na zlaté finále, derou se do nich slzy. Tak silná je vzpomínka na největší úspěch v historii československého fotbalu.

„Myslím na to často. Hodně často. Uff... Velké vzpomínky,“prohodí a dojetí ho přemůže tak, že se na chvíli odmlčí a musí promnout oči. Až potom tiše dodá: „To zlato jsme si tehdy zasloužili, ne?“

Jeho zásluha se nedá zpochybnit. Ze středu obrany týmu velel na hřišti, velký vliv měl i v kabině. Vždy platil za velkého šéfa, vůdčí schopnosti měl v sobě odmalička.

„Hej, moje slovo mělo váhu,“uvědomuje si. „Jinak to ani nejde, nemůže přece mluvit pět hráčů. Já každého respektoval, ale zavedl jsem jasné pravidlo: v reprezentaci nikdo nebude rozebírat ligové zápasy. Dřív s tím bývaly problémy, tak jsem řekl: Konec, neexistuje.“

I díky tomu tým začal šlapat. Dvaadvacet zápasů v řadě neprohrál,