Zvítězil rozum, ne vymahači

Senát čeká hlasování o novele řešící podmínky osobního bankrotu. Ta ještě může doznat změn. I proto se ozývají silná slova o „vítězství vymahačské lobby“. Těžko říct, zda tyto výroky něco zvrátí, každopádně je dobré porovnat je s realitou.

Koncem října prošla Sněmovnou novela, která upravuje podmínky osobního bankrotu. Nyní čeká v Senátu na hlasování, takže nevstoupí v platnost dříve než v polovině příštího roku.

Pokud nakonec projde sněmovní podoba novely, osobní bankrot čili oddlužení bude probíhat na základě jednoho ze dvou scénářů. První předpokládá, že dlužník splatí věřitelům za tři roky 60 procent svých dluhů. Ve druhém scénáři k oddlužení dojde, pokud dlužník za pět let uhradí alespoň třicet procent dluhů. Pokud však vynaloží veškeré možné úsilí, aby je splatil, a přesto této hranice nedosáhne, soud i tak může oddlužení ukončit.

Přestala by tak existovat stávající podmínka prokázání reálné možnosti úhrady 30 procent dluhů, prověřovaná ještě před zahájením procesu oddlužení. Možnost oddlužení by se tak otevřela prakticky všem, byť ne s úplně jistým výsledkem. Když k tomu připočteme, že novela počítá s usnadněním oddlužení starobním důchodcům, lze hovořit o tom, že oddlužení by mělo v Česku být snazší. Žádná revoluce se však nekoná. A to je také dobře.

Česko totiž žádnou revoluci ve smyslu dramatického usnadnění osobního bankrotu nepotřebuje. Stávající systém funguje poměrně dobře, a to i v mezinárodním srovnání. Osobní bankrot mohou Češi vyhlašovat od roku 2008. Za prvních deset let, do konce loňského roku, byl návrh na oddlužení prostřednictvím osobního bankrotu schválen přibližně 150 tisícům lidí.

Celkem 35 tisíc z nich už se řadí mezi úspěšně oddlužené. Dlužníci přitom průměrně zaplatili 56 procent hodnoty dluhu. Z údajů společnosti Insolcentrum, která se zabývá analýzou dat týkajících se oddlužení, dále plyne, že čtvrtina uhradila své závazky v plné výši. Poměrně vysokou schopnost dostát závazkům vykazují i obyvatelé z regionů postižených relativně vysokou mírou nezaměstnanosti, jako je Moravskoslezský či Ústecký kraj. A slušný výsledek oddlužení je patrný i u starobních důchodců – splácí v průměru 49 procent svých dluhů.

Srovnáme-li data s úspěšností insolvenčních řízení v podnikatelské sféře, lze říci, že osobní oddlužení je osmkrát úspěšnější. Věřitelům v podnikatelské sféře se v rámci insolvenčního řízení na dlužníkův majetek vrací jen 7 procent dlužné částky. Poměrně solidní úspěšnost osobních bankrotů přispívá k tomu, že Češi jsou v EU po Lucemburčanech druzí nejspolehlivější plátci dluhu.

Eurostat každoročně publikuje data za nesplácený dluh na hypotékách, leasingu, nájemném či na účtech za energie nebo vodné. V loňském roce byla v problémech se splácením těchto částek pouze 3,2 procenta české populace, zatímco průměr EU činil 9,3 procenta. Lépe než my na tom bylo už právě jen Lucembursko, kde daná položka činila rovná tři procenta.

Je tedy evidentní, že současný systém oddlužení je nastaven celkem vhodně. Zaprvé proto, že se věřitelům daří získávat relativně vysokou, více než poloviční částku dluhu. Zadruhé proto, že morálka splácení dluhů je mezi Čechy vysoká, v rámci EU jedna z nejvyšších.

To znamená, že Česko zatím úspěšně odolává módnímu volání po dalším razantním změkčování podmínek oddlužení, které je slyšet v mnoha evropských zemích. Takové změkčování totiž vede k morálnímu hazardu. Při něm dlužníci využívají poměrně vstřícných podmínek oddlužení a s tímto vědomím se neuváženě zadlužují, což vede ke zhoršení platební morálky v celé společnosti.

V rámci EU mají největší problém se splácením dluhů na hypotékách či nájemném a energiích v Řecku a Bulharsku. V těchto zemích loni dané dluhy uspokojivě nesplácel hned každý druhý až třetí občan, tedy minimálně desetkrát více lidí než v Česku. Důvodem je hluboký rozvrat zejména řecké ekonomiky, ale z podstatné míry rovněž špatná platební morálka Řeků i Bulharů.

Pokud by v Česku prošel návrh bývalého ministra spravedlnosti Roberta Pelikána a oddlužení by bylo možné ještě v dalším, třetím scénáři, tj. po sedmi letech třeba i bez uhrazení byť jen haléře dluhu, Česká republika by se svým způsobem přiblížila právě Balkánu. To proto, že takové změkčení podmínek by zvýšilo výskyt morálního hazardování mezi Čechy, kteří by se tak ve vyšší míře neuváženě zadlužovali.

Ministr Pelikán svým návrhem zřejmě zamýšlel vyjít vstříc mediálně hlasité lobby hájící dlužníky. Ta je prezentuje poměrně jednostranně, jako z velké části nebohé oběti „systému“a vymahačů.

Například čísla za exekuce, která v rámci svého nátlaku používá, jsou podle mnoha expertů, včetně například těch z Hospodářské komory, nadhodnocená, jelikož zahrnují i exekuce osob již zemřelých nebo právě oddlužených. Čímž není řečeno, že dluhy a exekuce v Česku vůbec nejsou problémem. Jsou. Jen je třeba řešit jeho podstatu, nikoli kontraproduktivně (zvýšením rizika morálního hazardu) změkčovat pouze průběh jeho symptomů.

Pokud jsou například častými dlužníky starobní důchodci, změkčení podmínek oddlužení nezajistí, že se přestanou dále zadlužovat, naopak. Je třeba systémově zajistit, aby měli více peněz. Je tedy třeba provést účinnou důchodovou reformu, příp. udržitelně snižovat daně ekonomicky aktivnímu obyvatelstvu, které pak bude mít více peněz na stáří, a tedy menší potřebu se v penzi zadlužovat.

Česko žádnou revoluci ve smyslu dramatického usnadnění osobního bankrotu nepotřebuje.