Petře, ozvala se Sparta. Kristepane, musím si objednat taxíka

Občas se mi zdají strašně živé sny, ve kterých stojím v brance a nemůžu se pohnout. Od půlky se kutálí balon, je pomalejší než šnek, takže ho stačí chytit do zubů nebo zabrzdit podrážkou, ale mně najednou nic nefunguje. Tělo vypnuté.

Stojím jako socha z bronzu a zmůžu se jen na to, že koukám. Koukám, jak dostávám gól. Kdo ví, možná se u toho ve spánku mračím a nadávám, ale nikdy mě to neprobudí. Vždycky se převalím na druhý bok a spím dál. Je to velká výhoda, že mě góly nepronásledují. Sice mi strašně vadí, ale neničí mi psychiku, nestresují. Ani ty ze snů.

Když jsem ovšem podepisoval smlouvu na Letné, ruka se mi klepala. Dělal jsem naprosto zásadní krok. Krok, který mě mohl nasměrovat do úplně jiných dimenzí.

Sparta se ozvala v lednu 2001 a byl to šok. Proč já a proč Sparta, ta nejslavnější a největší značka? Sparta je na české poměry gigant. Má moře titulů, nádherný stadion, nejvíc fanoušků, nejvíc kritiků, vždycky a všude je nejvíc na očích.

Co se vybaví vám, když se řekne Sparta? U mě vítězí dresy. Ty rudé, jež nikomu nejsou lhostejné. Člověk si je buď zamiluje, nebo nenávidí.

Když jsem přes hlavu poprvé navlékal dres Sparty, cítil jsem, že vcházím mezi vyvolené. Ale to ještě chvíli trvalo, jsme teprve v lednu a volá mi tehdejší manažer Pavel Zíka: „Petře, co bys říkal Spartě?“

Vyrazil mi dech: „Kristepane, no jasně, beru.“

Zároveň ve mně proběhla vlna pochybností. Převládá nadšení a zároveň se leknete: „Mám na to?“

Váhal jsem. Sparta mohla do branky postavit Tomáše Poštulku a Jaromíra Blažka, fakt persony. K tomu se plánovalo, že z hostování se vrátí Michal Špit. Všichni tři to dotáhli mezi brankářská esa, v reprezentaci byli, učil jsem se od nich. Tehdy jsem se ovšem rozhodl: „Nebudu posera. Poperu se. Ztratit nemůžu vůbec nic.“

Šup, šup, během týdne se Blšany se Spartou domluvily a připravila se smlouva k podepsání.

Já nemohl dospat. Blížilo se pondělí 29. ledna, můj velký den.

Ani jsem nepotřeboval budík. Jak jsem byl nervózní, nedočkavě jsem se probudil po šesté. Snídaně mi nešla do žaludku, chleba jsem jen uzobával. Cítil jsem se celý sevřený, netrpělivý. Před desátou jsem měl být na Spartě. Rodiče museli do práce, a protože jsem ještě neměl řidičák, objednal jsem si taxi.

Z Plzně do Prahy, devadesát kilometrů.

Kouknu z okna a před barákem stojí tmavá škodovka, felicia kombík. Řítil jsem se ze schodů, zabouchnul za sebou dveře, vlezu do auta a řidič se podle zvyku zeptá: „Kam to bude, šéfe?“

Překotně ze mě vypadlo: „Na Spartu, na Letnou. Do Prahy. Musím tam být v deset.“

Řidič vytřeštil oči. Není zvykem, že by jezdil zrovna takovou štreku. Asi se taky zaradoval, že bude mít rito, že si vydělá: „To máte docela daleko, pane. Tak vyrazíme, ne?“

Během hodinky a čtvrt jsme probrali spoustu věcí, snad jen o fotbale nebyla řeč. Moji tvář neznal. Když brzdil na Letné u McDonalda, ještě se ujišťoval: „Tady? Určitě tady? A co tu vlastně budete dělat?“

„Když to vyjde, rád bych na Spartě pracoval.“Copak jsem mu mohl říct, že jedu podepsat smlouvu?