S nádorem by lidé měli umět rozmlouvat
„Zhoubný nádor je živý, primitivní organismus, který se projevuje jako parazit,“říká onkoložka a psychoterapeutka Olga Dostálová.
Lékařka Olga Dostálová je sice původní profesí radioterapeutka, ale protože se vždy zajímala i o psychologii, vzbudila její pozornost psychoonkologie, a to už v době, kdy se jí v České republice ještě nevěnovala pozornost. Jako první se u nás začala zabývat psychoterapií onkologicky nemocných a jejich blízkých. Během své pětatřicetileté praxe na onkologii v pražské nemocnici Motol se totiž stále více přesvědčovala o tom, že pacienti se zhoubnými nádory potřebují psychologickou podporu. Ještě dnes v pokročilém věku přednáší a vede diplomové práce na Pražské vysoké škole psychosociálních studií.
Je třeba věnovat u onkologicky nemocných větší pozornost psychice než u pacientů s jinými chorobami?
Ano. Psychické vyrovnání se s chorobou, takzvaný coping, je zvláště u tohoto onemocnění velmi důležité. Jelikož léčebné postupy u zhoubných nádorů vyvolávají nepříjemné vedlejší účinky, člověk potřebuje větší psychickou podporu. Lékař by měl rozpoznat, zda pacient potřebuje pomoc psychologa či psychiatra, a tuto pomoc mu zajistit. Psychická kondice je důležitá pro přežití. Měla jsem třeba pacientku s rakovinou prsu a metastázami ve více orgánech. Věděla to, ale za každou cenu se chtěla dožít promoce své dcery. A skutečně se jí dožila, zemřela krátce po této události.
S jakými reakcemi se nejčastěji setkáváte po sdělení diagnózy?
To záleží na osobnosti dotyčného. Někdo je schopen dobře pracovat sám se sebou a zvládne nemoc bez pomoci druhého, ale to je spíš výjimka. První reakcí bývá šok, zejména když sdělení přichází natvrdo a narychlo. Může to narušovat léčbu a zesílit její vedlejší účinky. Stává se, že pacient není schopen tak závažnou zprávu přijmout a vnitřně ji odmítne. Kolikrát mu třeba něco důkladně vysvětlíme a on pak tvrdí, že žádné informace nedostal. Jednoduše odpojil vnímání. Jiný naopak může takovou zprávu považovat za rozsudek smrti a rovnou upadnout do deprese.
Proč je rakovina pořád největším postrachem mezi nemocemi?
V dřívějších dobách, kdy ještě nebylo tolik nádorů, se lidé báli méně. Dnes už je v obecném povědomí, že zhoubný nádor dostane během života každý čtvrtý člověk, takže se obávají více. Naopak je to však se strachem při stanovení diagnózy. V dřívějších dobách byla tato diagnóza mezi laiky považována za beznadějnou, dnes má nemocný díky moderní léčbě daleko lepší vyhlídky na vyléčení. Více pacienty zneklidňuje nutnost naprosto radikálně změnit životní styl. Léčba je zatěžující a hlavně chemoterapie má zásadní vliv na kvalitu života.
Ve své knize Nemoc jako křižovatka píšete, že nemocní s bojovným duchem žijí déle. Další důkaz pro sílu psychiky?
Taková je moje zkušenost. Lidé, kteří to nevzdávali, skutečně žili déle. Nedělala jsem však seriózní výzkum této okolnosti, takže to nemohu tvrdit jednoznačně. Zajímavé je, že to často platí i pro ty zcela negativisticky laděné bojovníky.
Máte na mysli potížisty a notorické stěžovatele?
Ano. Takový pacient se všude hádá, zpochybňuje postupy zdravotníků, vymýšlí na ně „chytáky“a hledá chyby. Tato aktivita mu do jisté míry pomáhá psychicky překonávat onemocnění. Měla jsem pacientku, co byla podstatně starší než její manžel. Byla hodně majetná a zřejmě tušila, že si ji dotyčný muž vzal hlavně pro peníze. Když onemocněla a vypadalo to s ní špatně, začala mu dělat různé naschvály. Třeba se naoko složila, nechala se odvézt do nemocnice. Během pár dnů byla O.K., nechala se dovézt taxíkem domů a tam manžela přistihla s mladší ženou. Při příští kontrole mi o tom vítězně vyprávěla, dodávalo jí to pocit, že ještě není bezmocná.
Chcete říct, že si takto zpestřovala poslední měsíce či roky života?
S nadsázkou ano. Manžel už počítal s jejím rychlým koncem, ale ona zatím přežívala ještě několik let. Myslím, že si touto svou aktivitou život o něco prodloužila.
To ale nemusí být vždycky výhra, že?
Problematické je to tehdy, když nemocný velmi trpí a nedá se s tím už nic dělat. Pak je otázkou, zda jeho utrpení prodlužovat, nebo mu pomoci smířit se s osudem. Na druhé straně musíme vzít v úvahu, že v některých beznadějných případech nádor ustoupil, aniž se přesně vědělo, co to způsobilo. Já sama bych mohla jmenovat několik svých bývalých pacientů, kteří se takto jakoby „zázračně“uzdravili.
Mluvíte o utrpení, ale ze všech stran slyšíme, že paliativní léčba dnes už dokáže člověka každé bolesti zbavit.
Po této stránce nastal opravdu velký pokrok. Bolest se dá zvládnout léky a v případě nutnosti i chirurgicky. Lze přerušit určité nervové dráhy, které vedou bolest, aby ji pacient nevnímal. Na druhé straně se nedá říct, že umíme odstranit bolest ve všech případech a fázích onemocnění.
Jak pohlížíte na změny v informování o rakovině? Dříve se to jako první dozvídali příbuzní, dnes naopak nemocný musí povolit, aby lékař o jeho stavu informoval blízké.
Obě tyto krajnosti jsou problematické. Když jsem končila studium, bylo přímo zakázáno pacientovi říct, že má zhoubný nádor. Lékaři, který by to udělal, dokonce hrozil kárný postih. Informovali se příbuzní, aby o nemoci věděl alespoň někdo z rodiny. Pacienti to časem stejně nějak vytušili, ale před lékařem se tvářili, že nic nevědí. Otevřeně se bavit o rakovině se považovalo skoro za neslušnost. V současnosti vidíme často druhý extrém. Nemocný se informuje natvrdo, často ve spěchu.
Jak je to tedy podle vás správně?
Jak zatajování, tak i okamžitá plná informace jsou nevhodné, jak lidsky, tak z hlediska etiky. Takovou zprávu by měl lékař podat velmi citlivě, opatrně a někdy i postupně s ohledem na pacientův