Chápu, že se bojí do kina, vzkázal Marhoul publiku
Krutý, ale ne naturalistický; aby si lidé mohli leccos domýšlet. Takový bude podle Václava Marhoula jeho film Nabarvené ptáče, líčící válečné putování židovského chlapce.
Mirka Spáčilová
PRAHA Vytrvalostní běh Václava Marhoula se blíží k cíli. Před deseti lety začal usilovat o práva ke zfilmování románu Nabarvené ptáče, který napsal americký autor polského původu Jerzy Kosiński. Ale ještě dávno předtím, než je získal a letos film dotočil, uzavřel jedno klíčové přátelství, které mu pomohlo při obsazení zahraničních hvězd.
„Kdysi mě požádal švédský novinář, abych po Praze provedl jeho kamaráda, tehdy neznámého herce Stellana Skarsgarda. Vyvinul se z toho krásný flám, dokonce v jedné hospodské rvačce jsme ve dvou vyřídili pět rabiátů, což nás ještě sblížilo. A pak jsem se mu po pětadvaceti letech ozval s nabídkou role,“líčí Marhoul okamžik důležitý i pro jednání se Skarsgardovými kolegy.
Cos mi to provedl, píše Keitel
„Pomohlo také, že všichni zahraniční herci knihu znali. Ve světě se jí prodalo sto milionů výtisků; u nás to byl kdysi ležák, teď je prý vyprodané třetí vydání, ale odhaduji, že třetina lidí ji nedočte; zhroutí se. Ostatně někteří se mi už předem omlouvají, že do kina na Nabarvené ptáče nepůjdou, a já říkám – v pořádku, chápu to,“tvrdí Marhoul.
Silná látka zjevně zasáhla i herce, se kterými si režisér stále píše. „Asi nejčastěji se ozývá Harvey Keitel a pokaždé začíná větou – Milý Václave, cos mi to provedl, nemohu na to zapomenout,“cituje Marhoul. Vedle Keitela a Uda Kiera ve filmu hraje i Julian Sands, jehož roli měl původně vytvořit John Malkovich.
Zkusí Cannes?
„Už mi řekl, ať pošlu smlouvu, jenže jeho agentka ji zadržela, dokonce dvakrát. Když zjistil, že to nebyl první případ, a rozešel se s ní, bylo pozdě, měl jsem volnou pouze roličku muže, který jen leží a umře, což mi pro Malkoviche připadalo přece jen málo,“směje se Marhoul.
Nabarvené ptáče je jednou ze tří premiér příštího roku, který podpořila společnost innogy – podle klíče „dvě kvalitní divácké komedie a jeden film s ambicemi“. Čímž se míní třeba festival v Cannes, ovšem Marhoul je realista. „V canneské soutěži byl český film naposled roku 1972 – Petrolejové lampy, od té doby nic. A já nemám francouzské koproducenty; psal jsem 35 firmám, 33 se ani neobtěžovalo odepsat,“shrnul tvůrce, který nyní dolaďuje zvuk, triky a jedná o americké distribuci.