Baroko jako doba temna? To je mýtus
„Bitvou na Bílé hoře u nás skončil středověk. Pro české země znamenalo baroko neobyčejné zkulturnění,“říká dirigent Adam Viktora.
Vrací se adventní čas a s ním i vánoční melodie, hlavně ty nejoblíbenější, třeba píseň Chtíc aby spal. Ne každý ví, že jde o skvostnou ukázku české barokní hudby a poezie, jejímž autorem je Adam Michna z Otradovic, významný hudebník ze sedmnáctého století, které je u nás stále ještě vnímáno jako temná kapitola české historie. Při narovnávání pokroucených představ o tomto období odvádějí svoji práci i ansámbly specializované na starou hudbu. Jedním z nich je Ensemble Inégal, v jehož čele stojí Adam Viktora.
Když se řekne baroko, spousta lidí si kromě chrámů a obrazů či selského baroka vybaví už jen ono „temno“, zlovolné jezuity v čele s páterem Koniášem pálícím české knihy. Co si vybaví do barokní doby ponořený hudebník?
Pro mne baroko znamená neobyčejné zkulturnění našich zemí, rozkvět nejen ve výtvarném umění, literatuře a hudbě, ale i jeho propojení do morální roviny prostřednictvím náboženství. To je něco jedinečného, co tu v té míře nikdy předtím ani poté nenastalo. Možná by se to dalo porovnat s dobou, v níž u nás působili Cyril s Metodějem, ale o té máme velmi málo informací. Baroko jako období temna? To je mýtus. Bitvou na Bílé hoře v roce 1620 u nás ve skutečnosti skončil středověk.
Ale celé generace si vytvořily obrázek, že tahle bitva byla katastrofa, porážka českého národa a počátek národního útlaku cizáky.
Nedávno jsme si na toto téma notovali s historikem Jiřím Rakem. Ono takzvané stavovské povstání – tehdy tomu říkali „ohavná rebelie“– byla akce skupiny protestantských šlechticů, kteří si chtěli udržet pozice a tušili, že bez vzpoury proti panovníkovi to nepůjde. Zkusili to a ukázalo se, že na to neměli. Nešlo o lidové hnutí, o žádnou národní záležitost, ostatně národnost tehdy nehrála podstatnou roli. Obyčejný člověk, který tu tehdy žil, ani nemohl vnímat, co se děje, neorientoval se v konfliktu mezi protestantskou šlechtou a katolickým panovníkem, natož aby ho bral jako boj dobra se zlem. Sjednocení konfese po vítězství na Bílé hoře tu proběhlo rychle, takřka během jedné generace.
A co to známé poněmčování?
Argument o poněmčování je také nesmyslný. Kdyby to na Bílé hoře dopadlo jinak, tak bychom nejspíš skončili jako součást německé říše. Onen obrázek je důsledkem historického nacionalismu 19. století a dovršil ho komunistický režim, který měl averzi ke katolické církvi, a navíc, stejně jako nacionalisté 19. století, nesnášel i německý živel, takže ve prospěch své propagandy spojil dvě účinné zbraně.
Jenže v 17. století odsud odešlo hodně protestantů a jezuité skutečně ničili knihy, i když nejen české.
Skutečně ničena byla především braková literatura, kramářské sešity, pornografie, naprostá většina zabavených protestantských děl a české i zahraniční tisky byly odevzdávány na příslušná biskupství a začleněny do sbírek tzv. libri prohibiti (zakázaných knih – pozn. red.). Ani Alois Jirásek v románu Temno o jezuitech nepíše negativně. Problém je spíš v tom, že málokdo tu knihu skutečně četl, ale pojem „temno“si bere ze zvyku do úst leckdo. Jezuité k nám přinesli vzdělanost, zakládali gymnázia a koleje. V době, kdy většina lidí neuměla číst a psát, to byl obrovský přínos. Najednou každý, kdo projevil talent, mohl své schopnosti rozvíjet. Výsledky se dostavily. Jezuité vychovali vynikající osobnosti.
K těm patřil i Adam Michna z Otradovic, který studoval na jezuitském gymnáziu v rodném Jindřichově Hradci. Čím je pozoruhodný kromě toho, že napsal Chtíc aby spal?
Michna je unikátní osobností raně barokní hudby, šlechtic tvořící z vnitřní potřeby bez nutnosti obstarat si tím živobytí. Měl obrovské nadání, byl prvotřídním skladatelem, dokonale vládl českým jazykem a jeho hudba je v úžasném souladu s často vlastními texty. Třeba sbírka Loutna česká, kterou často hrajeme, je novátorským počinem a ukázkou toho, jak působivě lze zacházet s jazykem.
A který český barokní autor vystoupal na úplně nejvyšší úroveň?
Pokud se posuneme v čase do první poloviny 18. století, jednoznačně Jan Dismas Zelenka, rodák z Louňovic pod Blaníkem. Dosáhl mimořádného postavení a uznání. Hrál na violon (nástroj podobný kontrabasu) a kolem roku 1709 odešel do Drážďan, kde později vykonával funkci kapelníka královské kapely v jedné z nejvýznamnějších evropských metropolí, sídle saského kurfiřta a polského krále. S největší pravděpodobností i Zelenka studoval u jezuitů, ač to nemáme doloženo. Jeho tvorba je ale s tímto řádem bytostně spjata.
Jenže na rozdíl třeba od Bacha či Vivaldiho širší veřejnost mnohdy ani netuší o jeho existenci.
V průběhu 18. století barokní liturgický repertoár postupně vyšel z módy, a tak i Zelenka se v 19. století hrál jen zřídka. Objevilo ho částečně dvacáté století a hlavně až naše doba. Například Bach zanechal skladby hratelné na všech úrovních hudebního vzdělávání, včetně drobných kousků pro klavír, jednoduchá varhanní díla. Zelenkova díla, určená převážně k liturgickým účelům, jsou velmi náročná na interpretaci a často i na počet účinkujících. Také je fakt, že o něm víme poměrně málo a bílá místa byla v 19. i 20. století zaplněna legendami, které ho poškodily. Třeba že musel odejít z Čech do německého vyhnanství kvůli údajnému zločinu a že v cizině nedosáhl postavení, po jakém toužil. Navíc odejít do Německa se dříve pokládalo div ne za národní potupu. Jenže stát se královským hudebníkem v Drážďanech bylo snem každého hudebníka té doby, o takové místo usiloval později i Johann Sebastian Bach.
To by se dalo volně přirovnat k dnešním pozicím šéfdirigentů světových orchestrů. Proč je Zelenkova hudba výjimečná?
Vyznačuje se mimořádnou kvalitou jako celek a imponuje skladatelským uměním i invencí. Takový Vivaldi má spoustu obdivuhodných skladeb, ale také určité množství – s prominutím – plytkých děl, která když bylo třeba, hrnul jako přes kopírák. Zelenka se zásadně držel na výši kompozičně, intelektuálně i emocionálně. Myslím, že za svého zaměstnavatele pokládal nejen krále, ale i samotného Boha, je to na jeho hudbě znát. Je srdcervoucí a nabízí mnoho tváří z různých úhlů pohledu.
Kdybyste měl současníkům předložit něčí dobrozdání o Zelenkových kvalitách, koho byste vybral?
Johanna Sebastiana Bacha. Máme svědectví jeho syna Carla Philippa Emanuela, jenž si uchoval soupis devíti jmen, která jeho otec pokládal za největší hudebníky své doby. Zelenka je mezi nimi. Z výpovědi je navíc patrno, že se znali osobně. Bach také prováděl Zelenkova díla u sv. Tomáše v Lipsku.
Zelenkova hudba je převážně liturgická. Může dnešní posluchač, i když je věřící, prožít nebo si aspoň představit barokní zbožnost?
Duchovní síla je v Zelenkově hudbě zakódována jednou provždy. Skvěle to vystihují slova dvorního básníka J. G. Kittela ze třicátých let 18. století, že Zelenka „dokáže svou působivou hudbou nadchnout lidské duše pro boží čest tak, že již zde na zemi mohou okusit radost nebeskou“. Současná církev dělá velkou chybu, když dopustila, aby v kostelích zněla nekvalitní hudba nebo vůbec žádná. Při dnešních bohoslužbách není, až na výjimky, pro výjimečnou liturgickou hudbu místo.
Proč?
Jednak na něco takového církev nemá prostředky a také to není v jejím prvořadém zájmu. Dnešním ideálem je zapojení všech zúčastněných do hudební složky v bohoslužbě. Lid ovšem přirozeně nemůže podat skutečný umělecký výkon. Hudbou se přitom dají vyjádřit věci mezi nebem a zemí, které se jinak vyjádřit nedají.
Když si člověk přečte knihu Janice Stockigtové o Zelenkovi, napadne ho, že na rozdíl třeba od Bacha, Mozarta či Dvořáka se Zelenkou není spojen silný lidský příběh. Nikdy se ani neoženil. Anebo se zatím prostě jen nevynořil z archivů?
O Zelenkově osobním životě víme jen velmi málo. Pozoruhodný byl jistě vztah Zelenky a saské kurfiřtky Marie Josefy (sestřenice Marie Terezie – pozn. red.), která si ho očividně nesmírně cenila. On jí věnoval mnohé své skladby a dokonce jí prodal kolekci obrazů, s největší pravděpodobností vlastních děl. Byly pokusy bulvárního typu o vytvoření různých smyšlených a někdy i skandalizujících příběhů, naštěstí se neujaly.
A nemůže se ještě objevit nějaké překvapující odhalení týkající se Zelenky?
Hodně materiálu bylo koncem druhé světové války odvezeno z Drážďan do Ruska jako válečná kořist. Až do začátku 90. let byla tato část kořisti pokládána za nedotknutelnou, ba tajnou. Až pak se začalo s katalogizací a dnes jsou zkatalogizované věci přístupné. Zelenkovo jméno v nich figuruje, ovšem pořád jde jen o zlomek toho, co tam mají. K většině písemností mají zatím přístup jen pracovníci Národní knihovny v Moskvě, pro něž ale zrovna Zelenka není logicky prioritou. Každopádně do Ruska se upínají naše naděje – to ale prosím berte jen a jen s ohledem na Zelenku a zcela apoliticky.