Británie v politické bouři

Předvčerejší hlasování o přežití Theresy Mayové v čele konzervativců ukazuje, jak nepopulární je dohoda o brexitu, kterou dojednala. Britové se totiž nechtějí stát vazaly EU.

Katastrofa, rozvrat, největší politická krize od války – hlásí titulky britských novin. Během půldruhého roku beznadějného vyjednávání s EU odstoupilo na protest čtrnáct ministrů a deset vyšších státních úředníků a nikdo neví, jak dál. Britská premiérka Theresa Mayová je téměř celou dobu pod palbou kritiky svých poslanců a médií za neschopnost vyjednat nějaký rozumný kompromis o vystoupení z EU, který by nepoškodil obchod s kontinentem a současně osvobodil ostrovní království od poručnictví a nadvlády Unie. Cíl šlechetný, leč nedostupný.

V úterý měla Dolní sněmovna schválit vládní dohodu o zásadách (limitech) budoucí obchodní smlouvy s EU. Ty podřizují království všem současným i příštím pravidlům celní unie a obsahují past – nikdy nesmí vzniknout celní hranice v Irsku. Jinak řečeno, severní britská část ostrova zůstává v Unii, a kdyby se hodlali Angličané z pravidel vyvléknout, ztratili by ji.

Pravidla celní unie (kartelu) také zamezují vyjednávat volný obchod s dalšími státy, a dokonce výslovně zakazují odklon od tržních pravidel bez souhlasu. Pokořující „vazalskou“smlouvu poslanci vyznávající nezávislost a demokracii nemohli přijmout, ani labouristická opozice ne (ta si žádný brexit nepřeje a doufá, že vládu shodí, vyvolá volby a vyhraje). Mayová se lekla prohry, a proto nakonec cukla a parlament nehlasoval.

Konzervativci premiérku kritizují za ústupnost a podezírají z „komplicity“, v referendu totiž volila pro setrvání v EU. Jenže ona se opravdu zpočátku snažila nadšeně vyjednat svobodný obchod i politickou nezávislost. Utnula ji však německá kancléřka, která několikrát upozornila, že to by chtěl každý a Unie by se rozpadla. Smutné, že z ideálu zůstala jen nemožnost vystoupit. O to překvapivější je, že se Mayová po odloženém hlasování vydala právě do Berlína. Slyšela však jen: Smlouva se otevírat nebude. Totéž říkali i šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker a předseda Evropské rady Donald Tusk.

Mocná neofeudální vrchnost

Pragmatičtí Angličané zírají, nerozumějí budovatelské ideologii a jejím hlídačům v Bruselu. Od samého počátku otravného neupřímného handrkování bylo zřejmé, že svého cíle (s výjimkou kosmetického ústupku ohledně migrace) nedosáhnou, i kdyby zápasila Mayová s Unií seberazantněji. Impérium se s odpůrci nemazlí.

Proto konzervativní poslanci vyvolali stranické hlasování o vyslovení nedůvěry své šéfce, ačkoli věděli, že prohrají a nešťastnou Mayovou v čele strany zatím nevymění. Zastánci smlouvy jí zůstali věrní 200:117, přestože je její vláda všeobecně neoblíbená. Charizmatický exstarosta Londýna Boris Johnson by teď jistě parlamentní volby vyhrál, mnozí jeho kolegové poslanci pro něj však kvůli jeho kampani za brexit ruku nezvednou, má zavilé nepřátele. Strana tak zůstává stejně jako národ beznadějně rozpolcená. Mayová jen slíbila, že konzervativce do příštích voleb nepovede.

Lidé se obávají, že nedohoda s EU povede ke snížení životní úrovně, a prakticky celá národní elita (univerzity, ekonomové, centrální banka, velký byznys, politické strany) je stále straší, že bude hůř.

Mluví se o možnosti druhého referenda, v podstatě neústavního poté, co parlament souhlasil s verdiktem lidu. Politické strany

Nový plebiscit by vyvolal šílený konflikt, možná podobný masovým protestům ve Francii.

se však jen těžko domluví na formulaci otázky. Kdyby se vybíralo ze tří možností – setrvání, dohody či nedohody – a hlasující by měli právo druhé preference, zřejmě by vyhrál kapitulační brexit neexit Mayové.

Ti poslanci, kteří si z pragmatických důvodů brexit nepřejí, mají z hlasování velký bolehlav, protože během zuřivých sporů poslední doby nabylo rozhodnutí referenda nebývalé morální váhy a autority. Hlasoval totiž nejvyšší počet občanů v dějinách země (72 procent). Byť brexit zvítězil jen většinou čtyř procentních bodů, co je politicky důležitější, vyhrál ve 308 ze 382 obvodů, což v nepoměrném systému ohrožuje poslance, jenž by hlasováním proti vystoupení riskoval svou kariéru.

Politická situace je dnes po drtivém úderu Unie nepřehledná. Jak dál, když parlament dohodu neschválí, přijme snad návrh Evropského soudu, aby odvolal článek o vystoupení, což by umožnilo další vyjednávání o ničem nebo setrvání Británie v EU?

To si vláda dovolit nemůže. Brexit znamená brexit. Brusel stejně jednat nebude a politickou agonii Británie vítá jako zbraň na podřízení kdysi tak hrdého národa. Nový plebiscit by vyvolal šílený konflikt ve společnosti, možná podobný masovým protestům ve Francii. Británie mívala rozumnou politickou elitu, která dokázala naslouchat národu a v situaci očividné krize mu vyjít vstříc a lid sjednotit, nebezpečí násilných protestů včas pacifikovat, což někdy vyžadovalo bolestivý kompromis. Pod vládou Unie to jak vidno nejde.

I demokracie vytváří oligarchii vládnoucích. Dnes totiž politici, intelektuálové a obchodní kruhy v celé Evropě přijali budování EU zasvé s celou její ideologickou nadstavbou globalistické, ekologické, genderové a imigrační politiky nazývanou liberální, ačkoli tolerantní společnost ničí.

Vytvořili nadstátní, neofeudální nevolenou vrchnost, omezili demokracii a rozdělili společnost. Každý pokus o větší autonomii, natož úsilí zvrátit principiální vládu Unie, považovanou za historickou zákonitost, tvrdě potlačují a rádi by postavili společnou armádu. Brexit ukázal, jaký rozvrat čeká Západ, pokud se hlavní politický proud nezmění.