Zázrak v kavárně postižených
Původně chtěla Markéta Šulcová řešit situaci své postižené sestry. Pak začala pomáhat i dalším handicapovaným. Zřídila pro ně kavárnu AdAstra.
Markéta Šulcová sice vystudovala Katolickou teologickou fakultu na Univerzitě Karlově, ale už léta věnuje svůj čas zdravotně postiženým lidem. U zrodu jejích projektů stál osobní příběh. Nejmladší sestra má totiž Downův syndrom a současně trpí autismem. Před třemi lety otevřeli v centru Prahy kavárnu AdAstra, která zaměstnává handicapované. Když to vypadalo, že kvůli malému zájmu hostů nepřežije do příštího roku, pomohla výzva na Facebooku a dnes má kavárna plno. Jde o jednu z aktivit obecně prospěšné společnosti Zajíček na koni.
Kdy vás napadlo, že se budete věnovat něčemu jinému než oboru, který jste vystudovala?
To se odehrálo postupně. Moje o dvanáct let mladší sestřička Maruška se kromě Downova syndromu a autismu zároveň hůř pohybovala a maminka se někde dočetla, že by jí mohl pomoct kůň. Přitom tenkrát se o hipoterapii moc nevědělo. Rodiče koupili na chalupu staršího koníka a Maruška díky němu dělala úžasné pokroky.
Jak to bylo dál?
Sestře jízda na koni svědčila. Já byla jen rozčarovaná z toho, jak se na nás začali dívat někteří příbuzní a lidé z okolí.
Co tím myslíte?
Viděli v nás rázem nějaké multimilionáře. Ve vesnici, kde máme chalupu, s námi mnozí přestali mluvit, a to se nezapomíná. Pro ně jsme byli zazobanci, „ti s tím koněm“. My přitom měli hluboko do kapsy. Tatínek je strojvůdce a maminka musela skončit s prací zdravotní sestry, aby se mohla starat o Marušku. Potřebovali jsme koníka dostat blíž Praze. Já jsem v té době učila francouzštinu a jeden z rodičů mých žáků zaplatil jeho převoz do Šestajovic. Zpráva o koníkovi se tam rozkřikla. Lidé si všimli, že na louce někoho vozí, a začali se zajímat. Den ode dne přibývaly další děti a do měsíce jsme jich vozili dvacet a zadarmo. To byl impulz k tomu, že jsme začali přemýšlet o založení nějaké organizace. Tak vznikl Zajíček na koni.
Proč zrovna zajíček?
Název Zajíček na koni vymyslela maminka, která stála od počátku u všeho. Měl být jen pracovní, handicapované dětičky nám totiž připadaly jako takoví ustrašení zajíčkové. Pojmenování se ale ujalo, takže jsme ho neměnili. Zaregistrovali jsme se před patnácti lety jako občanské sdružení, ale podle nového zákona jsme se časem museli změnit na obecně prospěšnou společnost.
Pořídili jste víc koní?
Aktivity „Zajíčka“se rodily z potřeb rodičů a jejich postižených dětí. Asi šest let jsme provozovali terapii jízdou na koni – jako parta nadšenců – a přitom hledali sponzory. Koní postupně přibývalo, takže jsme s dětmi dělali procházky i o víkendech. Pak za námi přišly maminky, jestli by nemohlo být něco i o prázdninách, takže jsme zkusili tábor. Už rok nato se rekreovala asi stovka dětí u Slavonic a dnes je z toho tradice. Od roku 2006 jsme přidali i zimní tábory.
Staráte se o děti s kombinovanými vadami, je to v něčem specifické?
Specifickým lze nazvat jeden problém s tím spojený. Ukázalo se, že pro děti s kombinovanými vadami je téměř nemožné získat grant. Nevejdou se totiž do žádné škatulky. Chcete-li brát dotace z Evropské unie, je to podmíněno tím, že musíte vypsat, komu pomáháte. Například neslyšícím, autistům, mentálně postiženým… Jenže se bohužel nepamatuje na lidi, co mají směsici handicapů. My se staráme také o ty, co ho nemají vůbec definovaný. Jednoduše nejsou v pořádku, ale ještě nemají diagnózu.
Dnes tyto lidi zaměstnáváte v kavárně AdAstra. Jak jste na ten nápad přišli?
Napadlo mě to už dávno, protože mi bylo jasné, že Maruška jednou vyroste. Prošla speciální základní školou a já si lámala hlavu, co z ní bude a jak jí dát nějakou náplň života. Chtěla jsem pro ni vybudovat pracovní příležitost. Stala se jedním z prvních zaměstnanců kavárny a moc jí to svědčí.
Co všechno zvládne?
Dokáže psát tiskacím písmem, spočítá lehké příklady od jedné do deseti. V kavárně zvládne objednat kávu, zapsat číslo objednávky, zkrátka obstará ty nejjednodušší úkoly, ale nikdy by nemohla pracovat samostatně. Musím zároveň dodat, že toto vše umí jen díky neskutečně trpělivé práci mých rodičů. Je to o neustálém procvičování. Nikdy nesmíte přestat, jinak to zapomíná. Dvacet let děláte to samé. Je to těžké. A takoví jsou všichni naši zaměstnanci. V kavárně aktuálně pracuje 16 lidí, také se u nás točí na praxi studenti praktických škol, takže když to sečteme, máme zhruba třicet klientů s různým postižením. Vycházíme jim vstříc, každý dostane práci, na kterou stačí. Někdo pod dohledem asistenta obsluhuje, jiný po hostech uklízí, další třeba jen skládá ubrousky… Kdo se necítí dobře mezi množstvím lidí, chodí na ráno a kavárnu připravuje. Přizpůsobujeme se zkrátka potřebám postižených a individuálně řešíme i jejich pracovní dobu.
Jak dlouho mohou u vás zaměstnanci zůstat?
Vedle skupiny méně handicapovaných, kteří se u nás proškolí a odcházejí, zaměstnáváme i ty nejvíce postižené. Ti u nás mohou pracovat neomezeně.
Předpokládám, že nikoliv plných osm hodin.
To ne. U nás dělají třeba jen pár hodin a nemusí to být ani každý den. Pro ně je to ale velká životní událost. Možnost pobýt mezi lidmi. Neuvěřitelný pocit, že dostanou honorář a mohou za něj koupit něco rodičům. Nezapomenu na jednoho chlapce a jeho obrovskou radost, když jsme rozdávali naše první výplaty. Běžel a koupil si sám pizzu. Někdy pochopitelně musíme dát ty peníze rodičům. Málo se ví, že Praha drží v Evropě prvenství v takzvaných tréninkových kavárnách. V tom jsme skutečně výjimeční. Jsou to velmi užitečná zařízení, ale klienti odtud nejvýš po roce odcházejí, protože tak jsou diktována pravidla grantů z EU. I proto je nemáme. Naše filozofie je jiná. Myslíme také na ty, kteří by jinak neměli šanci se jakkoliv uplatnit.
Jak se vám povedlo najít pro kavárnu místo v centru Prahy?
To bylo asi ze všeho nejtěžší. Nejprve jsme si domluvili spolupráci s kavárnou Louvre na Národní třídě, kde se naši klienti hodně naučili. V roce 2015 se podařilo získat od městské části v Praze 2 prostory po bývalých potravinách za předepsaný minimální nájem, který nám po dvou letech ještě snížili na dotovaný. Šestimilionovou rekonstrukci zaplatil náš hlavní sponzor a my mu polovinu splácíme. Popravdě jsme moc nevěděli, do čeho jdeme. Šlo o velký objem práce a hlavně nebylo jednoduché akceptovat všechny podmínky památkářů.
Zájemců o práci je dostatek?
Ano a sami se nám hlásí. Snažíme se nabírat nové síly a s každým probereme, kolikrát týdně chce pracovat a jak dlouho. Vždycky mně vadilo, když se organizace příliš úzce profiluje. U nás pracují vesměs mladí lidé mezi třiceti a čtyřiceti roky. Řeklo by se dospělí, ale někteří jsou na úrovni třeba čtyřletého dítěte. Roli asistentů často zastávají rodiče, ty neplatíme. Kuchyň samozřejmě zajišťují profesionálové, stejně jako profesi barmana. Ne každý je ovšem ochoten pracovat s handicapovanými. Mnozí nechápou, že postižení potřebují klidnou atmosféru, nelze jim vládnout tvrdou rukou. Já na to taky nepřišla hned. Jen se běžte podívat do zázemí nějaké hospody. Tam se křičí a nadává. Gastro je tvrdý byznys.
Proto kavárna nedávno vypadala na zavření?
Zdravotně postižení jsou samozřejmě brzdou byznysu, nemůžeme konkurovat běžným podnikům. Kavárna má své sponzory, ale přestalo to stačit. Proto moje mladší sestra Veronika, která má v našem týmu na starosti terapie na koni, zkusila dát výzvu na Facebook. Následovala neuvěřitelná reakce, příspěvek měl přes 75 tisíc sdílení a počet zákazníků denně poskočil ze čtyřiceti na tři stovky. Nápor byl takový, že jsme se museli některým omlouvat, protože se na ně nedostalo. Rezervace máme až do Vánoc a lidé mezi sebou navíc vybrali 400 tisíc.
Čili skvělá zpráva o lidské solidaritě.
To ano, všem za to ze srdce děkuji. Úžasně se ale daří i našim dalším projektům. Jeden z nich je zaměřený na lidi v nouzi a jmenuje se Ježíškem po celý rok.
Jak to funguje?
Konkrétní dárky posíláme konkrétním lidem. Neposkytujeme pomoc sociálně slabým rodinám, ale přímo dítěti. Tedy například vybrané peníze na fotbal nepošleme rodině, kde by mohly být vydány třeba za alkohol, ale klubu, který kroužek organizuje... Školáci napíšou svoje přání, my pak oslovíme přes webové stránky potenciální dárce. Ti si pak mohou vybrat, které dítě obdarují a zda dárek přinesou osobně do naší kavárny, nebo pošlou poštou. Dárky nám už chodí a my je začínáme balit. Do této aktivity se zapojil také Úřad městské části Prahy 2 a projekt podporuje i Martin Šonka, čerstvý mistr světa v letecké akrobacii.
Zvládnete při starostech o „cizí“děti připravit Vánoce i pro ty vlastní?
Hektické byly roky, kdy jsem studovala dvě vysoké školy, pracovala v cestovním ruchu a do toho přišlo první miminko. Dnes je dceři šestnáct let a už pracuje v kavárně jako brigádnice. Klukům je dvanáct a šest. Děti pomáhají, i když bych někdy uvítala, kdyby měl den víc hodin. Ale máme napečené a nazdobené perníčky, to jsme si užili. Pekla s námi i moje milovaná neteřinka. Dárky už mám také všechny. Chci být dobrou maminkou.