Přepadení v Pamíru. Češi proti stovkám banditů
Neznámý příběh českých hraničářů, kteří před sto lety chránili jih Ruska. Padli ale do smrtící léčky banditů.
Ve Střední Asii – tam, kde se mezi strmými štíty pohoří Pamír táhla hranice mezi hroutící se říší carského Ruska a britským impériem – sloužili před sto lety i čeští vojáci. Hraničáře tu v závěru jejich služby, na konci zimy 1920, zákeřně přelstili kyrgyzští lupiči.
Pamírská pevnůstka nedaleko Chorogu ležícího na pomezí dnešního Tádžikistánu a Afghánistánu. 21. březen 1920. Vojáci na stráži v údolí zpozorují blížící se hordu jezdců. To není dobré. Už několik měsíců se totiž v okolí potuluje mnoho loupeživých band, které páchají ukrutnosti na místních lidech.
A brzy je zřejmé, že jedna taková se blíží i k jejich stanovišti. Oddíl asi tří stovek turkických Kyrgyzů – jimž velí známý lupič Kurbaš Širmamata – obstupují pevnost ze všech stran. Pouze třicetičlenná posádka, v níž je třiadvacet Čechoslováků, začne střílet. Parlamentář banditů záhy obránce žádá, aby se někdo z Pamírského postu ihned dostavil k jejich náčelníkovi k vyjednávání.
Nervózní velitel pevnosti, ruský kapitán Jung, vyráží k protivníkovi. Kyrgyzové tvrdí, že přišli jako přátelé a že nemají nepřátelských úmyslů. Chtějí si prý jen několik dnů odpočinout a pak pokračovat dále do Afghánistánu. Padne ale podmínka: posádka jim vydá zbraně.
„Vojáci. Nemůžeme se pouštěti v boj s Kyrgyzy, poněvadž nemáme dostatek potravin a pak proto, že posádka čítá jen asi třicet lidí zbraně schopných, kdežto na druhé straně jest přes tři sta dobře ozbrojených Kyrgyzů,“spustí kapitán po návratu. „Přísahali přede mnou na Korán, že moji posádku nepřepadnou. Žádám tedy, odevzdejte zbraně,“naléhá.
Vojáci se zdráhají uposlechnout. Až teprve na opakované prosby svého velitele a ostatních ruských důstojníků zbraně skutečně složí. A to je chyba.
Byla již noc, když bandité vstoupili bez odporu do pevnosti.
„Okamžitě sebrali zbraně a jali se chytati bezbranné vojáky. Na jednoho vždy byli tři Kyrgyzové, kteří svázaným vojákům ostrým kinžálem podřezávali hrdla. Během několika minut v pevnosti, kde dříve stáli lidé plní života, válely se jen zohavené mrtvoly,“zapíše o něco později major Josef Hříbek, československý legionář a velitel čs. charbinské posádky v čínském Mandžusku.
Právě díky němu se tento dnes naprosto neznámý příběh dochoval. Odvyprávěl mu ho jediný přeživší voják Pamírského postu.
Na pokraji smrti ve skalách
Třem vojínům se totiž přeci jen podařilo z pevnosti uprchnout. Když si toho všimli Kyrgyzové, pustili se za nimi. Dva dohonili a na místě zavraždili.
Pouze jedinému českému vojákovi, Josefu Jakoubkovi, se podařilo zmizet. Výhra to ale úplně nebyla. Šest dní bloudil v horách, skrýval se ve skalách, až se ho konečně úplně vysíleného a vyhladovělého ujal pohraniční úředník z Číny – tehdejšího spojence Československa.
„Český hraničář nakonec skončil v táboře internovaných československých příslušníků v indickém Ahmednagaru. Dne 3. srpna 1920 s ním byl o incidentu sepsán protokol,“doplňuje Jan Hříbek, vnuk majora Hříbka, který zápisky o tomto dosud neznámém příběhu objevil v rodinné pozůstalosti.
Zpráva o zavraždění vojáků Pamírského postu vyvolala mezi ruskými důstojníky paniku. Jakmile se o tom na štábu v Chorogu dozvěděl velitel pamírského pohraničního oddílu, nařídil odchod všech zbývajících vojáků – mezi nimi několika důstojníků a dvaceti Čechoslováků – do Indie.
„Těžká a dlouhá byla cesta po kamenité horské poušti. Nikdo si nedovede představiti, co tito uprchlíci na cestě zkusili, uvážíme-li, že někteří měli s sebou rodiny, ženy a děti. Bylo to odvážné od této hrstky lidí, pustili se v boj s drsnou tamní přírodou,“popsal major Hříbek.
Po neslýchaných útrapách a za stálých bojů s Afghánci dostali se nakonec na území ovládané Brity. Tamní anglická vláda je přijala přátelsky a umístila v táborech v Belgaumu a Ahmenednagaru.
V srpnu 1920 Josef Hříbek oba tyto tábory navštívil a ihned zprávu o vraždě českých vojáků poslal do Československa na ministerstvo zahraničí. Internovaní krajané pak zůstali v Indii až do roku 1921, kdy byli československým konzulátem, zřízeným toho času v Bombaji, konečně dopraveni do vlasti.
Ze zajatců ochránci hranic
Jak se vůbec Čechoslováci dostali do služeb pohraniční stráže v tak vzdálených končinách Střední Asie, kde se sbíhají nejvyšší pohoří světa? Důvodem právě byla zde probíhající hranice dvou evropských mocností a jejich kolonií: Anglie a sovětského Ruska.
Anglie těžce nesla usazování Rusů ve Střední Asii, obávala se o bezpečnost Přední Indie. Proto již na sklonku 1. světové války hleděla všemožným způsobem opanovat aspoň část tohoto regionu. Angličané se po několika nezdařených pokusech nakonec usadili těsně pod Pamírem a vysílali daleko na sever jednu vojenskou výpravu za druhou.
Tím ale porušili všechny smlouvy s Ruskem. Ruská vláda byla tak pobouřena anglickou bezohledností, že vypravila na Pamír velikou vojenskou výpravu a zřídila tu pevnosti jako Chorog, Langar, Iskosin, Taš Kurgan, Gulča, Kizil Rabat a již zmiňovaný Pamírský post. Toho se Angličané lekli a raději začali s Rusy vyjednávat.
A nakonec se domluvili, že mezi tehdejším Turkestánem a Přední Indií zřídí neutrální pásmo.
Velitelem všech ruských pohraničních pevností se stal ruský podplukovník Timotějev. Tehdy – před sto lety – v jeho pohraničních oddílech sloužilo i přes sto příslušníků vznikající Československé republiky.
„Zpravidla přitom šlo o zajatce původní rakousko-uherské armády, které Rusové využívali na různé práce v zemědělství i jiných oblastech. A tyto vojáky pak přesunuli na ochranu hranic,“vysvětluje Jan Hříbek.
Úprk na jih před bolševiky
Přes těžkou strážní službu si tito hraničáři žili poměrně dobře. Byli vzdáleni revolučním bouřím v Rusku na konci Velké války a čekali jen na příležitost vrátit se do osvobozené vlasti. Nicméně ne všichni se toho dočkali.
„Krutá zima, panující v této drsné krajině, řídký vzduch a četné nemoci sklátily v hrob několik našich krajanů,“zapsal legionářský major Hříbek, který byl zároveň styčným důstojníkem při jednáních se spojenci z čínské, japonské, francouzské, anglické a americké armády. Počátkem roku 1920 se však situace dramaticky změnila. Okolí Pamíru drancovaly loupeživé bandy, navíc se očekával útok bolševických oddílů. Proto se štáb pohraničního oddílu v Chorogu rozhodl, že všichni začátkem května – až budou pamírské průsmyky bezpečně průchodné – uprchnou na jih do britské Indie.
Do května však zbývalo několik týdnů. A protože bylo v okolí pevností už dost nebezpečno, velení kvůli hrozbě přepadení posílilo stráže a každý den vysílalo hlídky do okolí.
A pak se 20. března u pevnůstky hájené hrstkou Čechoslováků zjevil lupič Širmamata se svou bandou...