Poslanče, ukaž neschopenku!

Zákonodárci se přiblíží svému lidu. Budou-li dvakrát chybět na zasedání Sněmovny, výboru či komise, přijdou o půl platu. Tedy pokud nebudou mít omluvenku. Zatleskejme jim. Nebo ne?

Ústava dává poslancům velkou moc a z toho vyplývající práva. Vychází z rozumného principu, že zvolení zástupci lidu, kteří vlastně vykonávají tu nejdůležitější činnost, mají být chráněni. Nepracují jako ostatní lidé. Vykonávají svůj mandát dvacet čtyři hodin denně.

Proto nejsou ani nemocní jako jiní. Nemocní tedy občas bývají, takoví nadlidé přece jen nejsou. Nepobírají však nemocenskou, nýbrž jim běží celý plat. O tom, kdy se uzdraví, rozhodují sami. Těžce nemocný poslanec, který by nenavštívil Sněmovnu ani jednou, jím zůstává, pokud se mandátu sám nezřekne.

Chrání je imunita. Nejen před stíháním za to, co řeknou či napíší. O tom, zda vydá svého člena k trestnímu stíhání, rozhoduje Sněmovna. Dokonce i zavřený poslanec je poslanec. David Rath dostával plat i do vazby.

Členové Sněmovny dostávají k platu příspěvek na cestovné a další výdaje, takzvané paušální náhrady. Kdysi se hodně mluvilo o tom, že by měli ty náhrady vracet. Nic takového ve skutečnosti nejde. Dostávají je jako součást platu na jedné výplatní pásce a podle toho s nimi nakládají. Nikdo nekontroluje, kolik skutečně projezdí cestou do „práce“.

Omluvenky s imunitou

Když bez omluvy nepřijdete do zaměstnání, čeká vás nejspíš vyhazov nebo nejpřísnější výstraha. Jsou však liberální šéfové, kterým stačí zavolat: „Je mi blbě, nechte mě tři dny ležet.“Pokud to neděláte třicetkrát za rok, šéf omluvu přijme. Jinde musíte předložit včas neschopenku.

Poslanec, který nepřišel na zasedání, dosud nemusel předkládat nic. Bylo na jeho vůli, zda se omluví, nebo ne. Většina zákonodárců se omlouvala. Nejčastěji ze „zdravotních důvodů“, z „rodinných důvodů“nebo kvůli zahraniční cestě. Nikdo však omluvenky nekontroloval, neboť to nikdo udělat ani nesmí. Nad poslancem totiž nikdo nestojí, nemá žádného šéfa, který by ho mohl volat k odpovědnosti.

Toto výsadní postavení dané ústavou tresty za neomluvené hodiny nemění. I ti méně inteligentní nebo hodně bohémští poslanci tedy dají příkaz asistentovi, aby je omluvil ze zdravotních důvodů, když se jim do Sněmovny nechce nebo když je z jejich hlediska nesmyslné, aby tam byli.

Zdravotní omluvenku nemůže z hlediska vážnosti a řádnosti nikdo zpochybnit. Zároveň ji nikdo nemůže zkontrolovat. Samozřejmě by organizační výbor snad mohl nějak zasáhnout, kdyby neúčast byla okatá. Těžko však může prověřovat jednotlivé absence, tahat „kolegy“na kobereček a mámit z nich neschopenku.

Když přijde zákonodárce do Sněmovny, v kuloárech se podepíše. Tím je jeho účast dána. Ale nikdo mu nemůže nařizovat, aby seděl ve svém křesílku. Může přijímat návštěvy ve své kanceláři, může se projít po nedalekém Karlově mostě nebo navštívit hnízdečko lásky.

Musí jen jednu věc: stihnout důležité hlasování, tedy hlasování, na kterém jeho klubu záleží a jedna či dvě neúčasti by mohly zvrátit výsledek. To ovšem hlídá předseda klubu a každý ví dopředu, kdy taková hlasování budou, a ví, že kdyby takto „podrazil“své kolegy, jeho šance na nové zvolení by podstatně klesly.

Je nemožné zkontrolovat všechny omluvenky. Jistě, šlo by to, ale jen s pomocí čety hbitých úředníků.

Jenže jsou dny, kdy se nehlasuje vůbec nebo se probírají jen nepodstatné a nudné body. Sedět ve Sněmovně je pak z pohledu řadového poslance zhola zbytečné. Jeden podpis a dost!

V Evropském parlamentu zašli ještě dál. Před 15 lety vypukla velká aféra po tom, co se ukázalo, že europoslanci se ani nenamáhají podepsat a svěřují tento úkol úředníkovi. Přitom měl podpis cenu zlata: byly na něj vázány tučné diety. Tak daleko představivost v české Sněmovně asi nezajde.

Nově by měl poslanecké omluvenky každý měsíc kontrolovat sněmovní organizační výbor. A postihována by měla být i neomluvená neúčast na jednání některého z orgánů Sněmovny.

Komora má v tomto období osmnáct výborů, čtrnáct komisí, pět stálých delegací a na šest desítek podvýborů. Každý poslanec je členem hned několika. Jednání se často časově překrývají, bývají svolávána ad hoc. Zúčastnit se všech jednání fyzicky nemůže nikdo.

Naprosto nemožné je také zkontrolovat, zda byly všude a včas odevzdány řádné omluvy. Jistě, nějak by to šlo, ale to by si kontrolor musel najmout četu hbitých úředníků.

Dalším problémem jsou ministři. Opozice jim vždy teatrálně vyčítá, že nechodí do práce, když nesedí ve Sněmovně. Oni však mají hlavní úvazek jinde. Kdyby měli pořád sedět v parlamentu, neudělali by nic. Stihnout to prostě nejde. Jak budou poslanci hledět na jejich omluvenky? Budou se o ně hádat.

A budou se hádat i v případě, že organizační výbor přece jen zasáhne proti jakémukoli „nechodiči“. Jeho klub, jak už to bývá, se ho zastane a obviní lidi z jiných klubů, že jsou daleko horší bulači než tento. Bude svolána mimořádná schůze. Jako každou mimořádnou schůzi ji bude sledovat televize a bude se o ní psát. Zástupci lidu nemilují nic víc, než když se mohou vidět na obrazovce, byť by byli jedinými, kdo na to kouká…

Jednodušší tedy nejspíš bude postih sice mít, ale nikdy a v žádném případě ho neuplatňovat.

Tak to u nás ve Sněmovně prostě chodí…