Pořád můžu být ještě lepší, tvrdí Hertl

Našli se tací, kteří mu nevěřili, že se po sérii zranění může stát rozdílovým hráčem. Dokázal to.

Uprostřed vynikající sezony se sebral a s dlouholetou přítelkyní Anetou odcestoval na Havaj. Užít si v oficiální přestávce NHL slunce, moře a krásnou přírodu. „Ale úplný pohov jsem si nedal, protože bych se do toho už nedostal,“vypráví hokejista Tomáš Hertl, jenž patří v zámoří spolu s Davidem Pastrňákem k nejlepším českým hráčům.

Přitom řada lidí nevěřila, že po komplikovaném zranění kolene budete vyčnívat. Těší vás, že jste dokázal opak?

Ta opakující se zranění pro mě byla nepříjemná. Zpomalovala mě, chyběly mi kvůli nim zápasy, abych se vyhrál. Teď mi koleno už druhým rokem drží a nemusím na ně myslet. Když jste zraněný, tak vám chybí i fyzička, kterou nejde nabrat v posilovně. Jsem rád, že můžu ukazovat, že na to mám. Že jsem na to vždycky měl. Teď se budu ještě zlepšovat.

Kde máte rezervy?

Nemám vyloženě dominantu, takže se snažím zlepšovat ve všem. Abych třeba stál, kde mám, a zbytečně nebruslil. Také se kolikrát zbytečně zbavím puku, tak chci zachovat chladnou hlavu a počkat si. Chci jako centr lajnu táhnout. Jde o detaily.

Druhá skupina fanoušků zase spekuluje, kde byste mohl být nebýt zranění. Přemýšlel jste o tom?

To si člověk může říct, ale realita je jiná a nic s tím neudělám. Třeba by se mi nedařilo a poslali by mě na farmu. Takhle mě podrželi, jelikož jsem byl zraněný. Ale to je jedno, já koukám dopředu. Jasně, mohl jsem vyhrát cenu pro nejlepšího nováčka, ale také nemusel. Na to nemá cenu myslet.

Jste hodně pozitivní člověk, ale přiznejte: nezapochyboval jste v těžkých chvílích o své budoucnosti?

Pokaždé to nebylo jednoduché. Člověk myslí na to, co by bylo, kdyby mě trefili znovu. Ale když se vrátím na zimák, chci být vždycky pozitivní. Nejenom pro sebe, ale i pro lidi okolo. Pak se všichni cítí líp. Samozřejmě myslím i na to, abych nedostal ránu do kolene, ale všichni okolo mě povzbuzují.

Kde jste bral víru? Od koho jste čerpal energii?

Ode všech: od bráchy, mámy, přítelkyně i od lidí v týmu. Všichni mi říkali, ať makám a že se vrátím tam, kde jsem byl. Psali mi i kamarádi, podpora mi rozhodně nechyběla.

Teď je z vás jeden z lídrů San Jose. Jaké to je?

Celou sezonu se cítím výborně, hraju hodně. Je to změna, když víte, že na vás sází trenér i celý tým. Zároveň musíte na ledě dokázat, že na to máte. Ne že si to tam odstojíte, chcete to vrátit. Ale užívám si to. Především vyhráváme, pak je to úplně nejlepší, atmosféra je jiná.

Je těžké nepodlehnout zodpovědnosti?

Snažím se na to nemyslet. Chci jít na led a dát do toho všechno. Buď to vyjde, nebo ne. Když už se neprosadíte vpředu, chcete aspoň zabránit gólu. Bojovat.

Nedá se říct, že jste do role lídra za těch šest let v San Jose přirozeně dospěl?

Člověk si za tu dobu vytvoří pozici, zná kluky okolo, trenér vás také zná a ví, co od vás může čekat. Přesto se snažím pořád zlepšovat. Chci být lepší a lepší. Pokud tohle trenér cítí, tak vás podrží, když se vám dva zápasy nepodaří. Dá vám prostor, nezazdí vás.

Nedávno jste dal dva hattricky. Bude z vás ještě kanonýr?

(Smích). Těžko říct. Jsem za ty góly rád. Vždycky jsem říkal, že se musím zlepšit v koncovce, a letos se mi docela daří. Přesto nebudu říkat, že jsem střelec. Vždycky jsem byl spíš tvořivý hráč a rád jsem nahrával. Na druhou stranu mám v NHL vyrovnaný počet gólů a nahrávek, takže jsem asi obojetný. Ale při situaci dva na jednoho při tréninku chci vždycky nahrávat. Navíc mám v lajně Donskoie a Kanea, kteří se považují vyloženě za střelce, takže se snažím spíš tvořit.

Přesto: na kolik si troufáte gólů? Momentálně jich máte 22, takže na 30? Nebo 35?

Líbí se mi číslo 33, za něj bych byl moc rád. Vyrovnal jsem svoje maximum, tak ho snad překonám. Hlavně abychom vyhrávali, protože jinak z gólů nebudu mít radost – kluci si to neužívají a v kabině není sranda. Takhle se pustí po zápase muzika a je pohoda. Hokej není tenis, ale kolektivní sport.

Prožíváte nejlepší sezonu v kariéře?

Doteď jsem měl vždycky půl sezony super a druhou půlku slabší. Letos nemám výpadky. Vždycky na ledě něco odvedu. Nejdůležitější je, že mám prostor a chodím na všechny situace. Důvěra tam je.

Není škoda, že ve vás kreativního hráče v San Jose neviděli už dřív?

Jenže já hrál v první lajně s Joem Thortonem, což byl jeden z nejlepších nahrávačů v celé NHL. Musel jsem si stoupnout před branku, jinou roli jsem mít nemohl. Teď hraju centra, takže jezdím s pukem, to mi vyhovuje. Ale prostor před brankou mám rád pořád, snažím se tam využít své tělo třeba v přesilovkách.

Svou postavu jste sám přirovnal k Jágrovi. Říkal jste, že máte stejný zadek. Je to výhoda?

Dneska už to není jako dřív, v NHL už nejsou jen velcí hráči a neřeže se to. Prosazují se menší kluci jako Kučerov nebo Gaudreau, protože jsou mrštní. Ale já můžu využít svou postavu v rozích, vystrčit zadek, aby se soupeř na ten puk nedostal.

Zároveň vám nechybí rychlost.

Nejsem nejrychlejší, ale když se rozjedu, tak je to dobré. Musím na rychlosti pracovat, protože jsem těžší. Liga se zrychluje, a když se chce člověk udržet v top kategorii, musí na tom makat neustále.

Hledáte u Jágra inspiraci vzhledem k podobnosti postav?

Byl nejlepší v tom, že dokázal udržet puk a zakončit, i když na něm viseli dva hráči. Tohle se samozřejmě snažím dělat. Když na sebe natáhnu dva hráče, tak se snažím puk udržet a pak ho prohodit někomu volnému. Nebo se sám dostat do branky. Využívám tělo. Kluci si ze mě dělají legraci, že jestli mi zadek vyroste ještě o kousek, tak se přes něj nedostane už nikdo.

Já si na ty řečičky už zvykl.

San Jose se každý rok drží nahoře. Má letos šanci dosáhnout na Stanley Cup?

Začátek nebyl takový, ale poslední měsíce ukázaly naši sílu. Šance je letos velká. Uvidíme, co se stane do konce přestupního období. Obranu máme jednu z nejsilnějších, útok je také celkem nabitý. Ale nejdůležitější je stejně to, abychom hráli jako tým a ne každý na sebe. Získat trofej by bylo skvělé už jenom kvůli Thorntonovi, který na ni tak dlouho čeká.