Proč ze sportu zmizely úspěšné „děti ulice“
Vrací se to jako bumerang. Martina Sáblíková rok co rok ohromí tuzemskou scénu nějakou medailí z mistrovství světa či olympiády a politici v záplavě gratulací nezapomenou zmínit, že už je načase, aby se jí konečně postavila ta rychlobruslařská hala. A že teď už tady vůle je.
Vy už ale víte, že bumerang zase odletí. Horší to je, když svět okouzlí třeba Ester Ledecká, protože to se pak rovnou ve státním zájmu uvažuje nad stavbou kryté sjezdovky. Ono se obecně uvažuje ve sportu nad stavbou kdečeho opulentního, ale většinou to skončí tak, že se zadá za pár milionů studie. A když se změní zastupitelstvo, zadá se pro jistotu ještě jednou a zase...
Ne, neříkám, že by stát či samospráva neměly mít vize a odvahu na velké sportovní projekty, za mnohé zaslouží chválu (viz plánovaná stavba gymnastické haly v pražské Stromovce), ale ve jménu monumentů se zapomíná na to základní. MF DNES se v dnešním vydání na sportovních stránkách široce věnuje tématu, kterak se u dětí vytrácí základní pohybová gramotnost. Nebaví je tělocvik, kantoři je pro sport nedokážou nadchnout a rodiče lenost podporují omluvenkami. Jenže potíž není jen v ose rodič–dítě–škola, ale i v možnostech, které mladí kolem sebe mají. Zmizely plácky, obyčejná hřiště s brankami, koši, což se odráží až na vrcholové úrovni. „Příliš spoléháme na organizované sportování, jenže trénink může vést k robotizaci, která zabíjí kreativitu. Hráč přestává přemýšlet sám o sobě, přestává používat zdravý rozum a nemusí se snažit hledat řešení. Tenhle aspekt nám chybí zejména v kolektivních sportech,“míní Michal Ježdík, sportovní ředitel basketbalové federace. Dětem chybí přirozený pohyb, a i proto teď kolektivní sporty na velké sukcesy tak dlouho čekají.
O Davidu Pastrňákovi, dnes nejlepším českém hokejistovi, jeho maminka Marcela s nadsázkou říká, že je dítě ulice. V Havířově trávil hodiny venku, zkoušel různé sporty. Rozvíjel pohybovou zdatnost, získával kreativitu, aby chytrostí předčil starší. Teď už ulice „nevychovává“. Rodiče mají strach pouštět děti bez dozoru. Plácky na sídlištích, které vyrůstaly v Akcích Z, postupně zchátraly, zarostly. Jinde ustoupily parkovištím. A nahradila je moderní hřiště s prolézačkami, houpačkami, pískovišti, která jsou však pro předškoláky.
Nebo města nechala postavit skateparky. Zní to moderně, při otevření můžete plácat takové ty vznešené řeči o boji proti drogám, přitom stačí betonový plac, na něj přikoupit pár železných ramp a máte odškrtnutou položku pro volnočasové aktivity mládeže. Už ale většinou (čest výjimkám) nepřijde krok č. 2, aby město ve spolupráci se sportovními spolky či skateboardovou asociací našlo instruktora, který by tu třikrát týdně ukazoval, jak se dělají triky, dal tomu trochu „štábní kultury“.
Jindy jsou městská sportoviště od listopadu do února zavřená, protože se obce bojí rychlejšího opotřebení i úrazů. A to navzdory tomu, že třeba tento víkend byl zalitý sluncem. Na školní hřiště se častokrát nedostanete, jejich brány se zamykají s posledním zvoněním, a to navzdory tomu, že jsou financována z veřejných peněz. Právě tady vidí Slavomír Lener z hokejového svazu největší prostor ke zlepšení. Chce brány otevřít, zřídit funkci „sportovního školníka“, který by na děti i veřejnost dohlížel. Být tu také o víkendu, aby rodiče mohli pořádat lokální turnaje či sportovní pikniky.
Jsou to dílčí kroky, v porovnání s cenou monumentů a při spolupráci státu, kraje a měst i finančně dostupné, navíc snad odstartují sportovní renesanci u dětí. Však i Milan Hnilička, vládní zmocněnec pro sport, optimisticky tvrdí: „Když budeme mít kde sportovat, tak i budeme.“