Asi ani nebylo třeba ilustrovat slova Jáchyma Topola
Když se na naši první scénu poprvé jako autor dostává jeden z nejtalentovanějších spisovatelů posledních třiceti let, má člověk tak nějak tendenci takovému počinu fandit. Kouzelná země, kterou do Stavovského divadla režíroval Jan Mikulášek dle knihy Noční práce Jáchyma Topola, však bohužel diváka příliš neokouzlí.
Respektive asi záleží na tom, zda je před návštěvou divadla obeznámen s předlohou. Topolova téměř dvacet let stará novela se dá přirovnat k halucinaci. Ostatně právě tak autor proces jejího vzniku popisuje v programu představení. Střípky děje, posuny v čase, nejasnosti, které postavě se autor právě věnuje, nic z toho četbu neulehčuje. Ovšem v kombinaci s autorovým pregnantním jazykem nabízejí čtenáři dechberoucí strastiplnou cestu nočním lesem. Je jasné, že dramatizace nemůže obsáhnout všechny linky takového horečnatého snu, jenže Kouzelná země vedle odboček osekává Topolovo dílo i o atmosféru a specifickou poetiku venkova roku 1968.
Slideshow i kamera
Problém měli inscenátoři především právě s tím vročením, dobu se totiž pokusili přiblížit pomocí motivů spartakiády a především ubíjející slideshow dobových černobílých fotek. Tedy nic objevného. Mikuláškovy práce nejen v Národním divadle se přitom vyznačují především vynikající atmosférou a silnými obrazy – proč si tedy právě zde musí talentovaný režisér pomáhat tak lacinou berličkou, je záhada.
K autorovu textu přistupují tvůrci uctivě, z děje vybírají vděčné scény (ranní setkání Polky s tajnými vyšlo brilantně) a Topolův jazyk z jeviště září. Momenty, kdy má některá z postav delší monolog, patří logicky k nejlepším. A bohužel tak trochu ukazují, že dobrý spisovatel ilustrace ke svým slovům nepotřebuje.
Z herců zaujala talentovaná Jindřiška Dudziaková v úloze Zuzy, role Polky je pro Davida Prachaře jako dělaná. Ovšem právě Prachař spolu s Johannou Tesařovou z celkového vyznění svým expresivním projevem hodně vyčnívají a nesouzní se zbytkem ansámblu.
Mikulášek se nebojí využívat častého prvku dnešních režií, tedy kamery, která v reálném čase přibližuje některé momenty z jeviště na pozadí scény. Právě toto však na rozdíl od zmíněné nešťastné slideshow funguje skvěle, intimní promluvy v obřím rozměru vyvolávají v divákovi pocit nepatřičnosti a asi nejvíc mu tak simulují zážitek, který čtenář zažívá s postavami Noční práce na papíře. Tradičně skvělou práci odvedl scénograf Marek Cpin, jeho kontrastně jednoduché pojetí se nijak netluče s venkovskými motivy.
Celkové vyznění však nezachrání. Právě pro téma venkova je Noční práce Jáchyma Topola přirovnávána k dramatu Konec masopustu jeho otce Josefa. To ale vůbec neznamená, že taktéž patří na jeviště.
Kouzelná země Národní divadlo