Pyramida se hroutí. Trpí i reprezentace
Může se zdát, že tělocvik z prvních tříd základní školy a vrcholový sport mají pramálo společného. Že jsou dvěma hodně vzdálenými póly. Jenže to je omyl. V předlistopadové éře i té bezprostředně po ní, kdy vyrůstala zlatá hokejová generace či fotbalová parta kolem Nedvěda a Poborského, byl sport postaven jako pyramida. Základnu tvořila škola, kde se děti učily sportovní gramotnosti, dostávaly základy gymnastiky, rozvíjela se obratnost.
Do prostředního patra pyramidy, tedy do klubů, už přicházely děti s pevnými sportovními kořeny, elementárním talentem a trenéři pracovali na individuálním rozvoji. Vrchol tvořila reprezentace a tréninková střediska mládeže.
Teď se základna téměř vytratila. Oddíloví trenéři dětí mezi šesti až deseti lety vyprávějí, že musí tréninky brát z gruntu, velmi často suplují tělocvik a učí svěřence úplné základy. To samozřejmě zdržuje, navíc – i kvůli nedostatečnému počtu zájemců – se v týmech mísí talentovaní s těmi, kterým po sportovní stránce prostě tolik naděleno nebylo. A kteří, když chtěli ve volném čase sportovat – což je chvályhodné, dříve navštěvovali kroužky sportovních her přímo ve školách. Je tedy logické, že na špičku pyramidy teď nedosáhne tolik a tak kvalitních sportovců jako dřív, což je znát na současné bídě tuzemských kolektivních sportů.
Hokejisté na medaili z mistrovství světa čekají sedm let, nejdéle v historii. Fotbalisté jsou v žebříčku FIFA na 44. místě a mít jakýkoliv tým na letní olympiádě zní téměř jako sci-fi. I Jiří Welsch, někdejší hráč NBA, souhlasí, že změna je nutná hlavně na úrovni škol a rodiny. A smutně tvrdí: „Dneska už je na změnu pozdě. Pokud budeme přemýšlet, že je to těžké, nikdy nic nezměníme.“