Když děti nudí tělocvik

Bojí se kotrmelců, gymnastiku ani neznají. Proč se dnešní tělocvik na školách tolik proměnil?

Češi jsou – alespoň podle studie Mezinárodní zdravotnické organizace – čtvrtý nejobéznější národ světa a v Evropě dokonce „vládnou“. Za posledních 13 let se snížil počet sportujících dětí v oddílech o 70 tisíc a třeba každý pátý klub nemá ani jedno. Často se až třetina dětí omlouvá z hodin tělocviku a mnozí včetně rodičů ho považují za zbytečný předmět. Z kotoulů mají hrůzu a „vyšší“gymnastika raději ze škol vymizela úplně.

A následek? Cukrovka u českých mužů stoupla za dvě dekády o 85 procent, u žen o 75. Armáda musela za posledních deset let odmítnout polovinu zájemců, protože neprošli fyzickými testy. Minulý rok to přitom byly už skoro dvě třetiny. A jak ukazuje i novinářská anketa Sportovec roku, tak v kategorii kolektivů je čím dál obtížnější najít ty úspěšné, medailové.

„Náš virus je nedostatečná zdatnost a pohybová gramotnost,“míní Michal Ježdík, sportovní ředitel basketbalové federace. „Nedostatečný pohyb má za následek, že v prvních třídách přibývá dětí s vadami řeči, poruchami pozornosti, řada z nich je méně manuálně zručná a má častěji potíže při psaní a čtení.“

Zní to smutně, ale nikterak překvapivě. Jenže co s tím? Ježdík i osobnosti z dalších sportů se shodují, že vinu – samozřejmě vedle rodičů – nesou školy. Tělocviku je málo, navíc mnohé nebaví. A to nejen ty, kteří sport nemusí, ale ani ty druhé, protože obsah obě skupiny nedokáže nadchnout. „Pokud při hodině tělocviku stojí pár žáků, je to možná malý detail. Pokud jich stojí polovina, je to chyba učitele. A pokud se tohle děje ve většině škol, tak už se jedná o chybu v systému výuky učitelů,“míní Antonín Plachý, vedoucí trenérsko-metodického úseku fotbalové asociace.

A ono se to děje. Znuděné děti pak těžko najdou zalíbení ve sportu, nezlepšují se, míjí je základní pohybová dovednost. Nevěřili byste, v jakou smutnou – a pro některé jedince i nebezpečnou – grotesku se někdy mění obyčejný běh pozadu, což dříve bývala banální součást rozcviček. I proto Plachý navrhuje, aby pedagogické fakulty učily budoucí tělocvikáře jinému myšlení. A aby se kladl důraz i na proškolení kantorů z 1. stupně, neboť právě tam jsou podle něj velké rezervy.

„Učitel tělocviku má výjimečnou pozici v tom, že nakládá s činností, která děti v naprosté většině baví. Neměl by tedy zábavu brzdit, ale šikovně rozvíjet.“

Lidé ze sportovních svazů tak už dlouho ministerstvo školství tlačí k tomu, aby do osnov přidalo třetí hodinu tělesné výchovy týdně. A třeba Slavomír Lener z hokejového svazu by zavedl hodin rovnou pět, byť dvě z nich by byly součástí odpoledních družin. Už teď hodinu navíc právě v družinách dobrovolně přidalo 900 škol, je to však pouhá pětina z celkového počtu.

Samotné ministerstvo o třetí hodině neuvažuje, ale slibuje, že se zaměří na zkvalitnění obsahu. Jenže tento postoj trenéři i funkcionáři považují za symbolický odraz toho, jaké má tělocvik na školách postavení. „Vidím to na devítiletém synovi. Když něco odpadne, je to tělocvik, protože se nahrazují důležitější předměty,“říká Ježdík. A Plachý je ještě ráznější: „Ano, rozvrh se nedá nafouknout, ale dají se osekat pitomosti, které tam jsou. A jestli je někdo nevidí, ať se pořádně podívá.“

Řada dětí se omlouvá

Nedostatečný pohyb má za následek, že přibývá dětí s vadami řeči, poruchami pozornosti, potížemi při psaní a čtení.

Jenže je otázka, jestli by ona hodina navíc něco zásadně změnila. Milan Hnilička, vládní zmocněnec pro sport, který reprezentuje stejné hnutí (ANO), jaké velí ministerstvu školství, volí smířlivější slova: „Realitou dnešní doby je, že se nám spousta dětí z tělocviku omlouvá, tudíž pouze navýšení hodin není řešením. Řešením je zkvalitnit obsah a pak jít postupnými kroky, tedy ona hodina navíc. Dostat ji alespoň do družin, aby to nebylo jen v 900 školách, ale ideálně všude. Na to by měl stát uvolnit peníze okamžitě.“

Díky záplavě omluvenek hodiny tělocviku působí často tristně. Půlka dětí cvičí, druhá znuděně sedí na lavičkách v civilu. Mají omluvenky od rodičů, od lékařů, školy s nadsázkou připomínají válečné invalidovny. A je to tak zásadní věc, že se jí dokonce zabývali i poslanci v podvýboru pro sport.

„Doktoři jsou často pod tlakem rodičů, aby omluvenku napsali. Ti se dožadují svých práv, přitom lékař

by měl posoudit, jestli dítě může cvičit alespoň částečně, nebo vůbec. Je důležitá komunikace s rodiči, aby věděli, co to obnáší, když jejich dítě nebude cvičit. Že tu tělocvik není kvůli reprezentaci, ale kvůli všeobecnému rozvoji. Dětem pomůže lépe se učit i v ostatních předmětech,“říká Hnilička.

Jenže zatím se o tělesné výchově bavíme spíše v teoretické rovině. Jiná věc je praxe. Je tu 27letý pedagog, který učí na jedné středočeské základce. Po škole nastoupil s elánem, velkými plány. Ale když se při jeho hodinách stanou dva úrazy – jedna zlomená ruka po pádu při běhu pozadu a další zlomenina, když se žák při běhu rozplácl o zeď (tedy žádný hazard) – dostane od ředitele školy „průplesk“. Prý jak děsné je s tím papírování a že na ně dorazí kontrola z kraje, protože se úrazy rázem vymykají průměru.

A tak učitel rezignuje a raději příště rozhodí florbalové hokejky, ať si v klidu (bez rizika) hrají.

Učitel jako onuce

Je tu i učitelka z jižní Moravy s třicetiletou praxí na prvním stupni. S dětmi cvičí a i ona zažila jeden smolný měsíc: žačka zakopla o kladinu a jejího spolužáka zase trefil míč do obličeje. Od ředitele dostala varování, potupně ji tepal na poradě a nakonec, ač sám tělocvikář, jí doporučil, ať příště jde raději s dětmi jen na procházku.

„Často mluvím s tělocvikáři a vím, že ze základních škol vymizela gymnastika, která je základem pro všechny sporty. Učitel se bojí, aby při záchraně nesáhl tam, kam nemá. A týká se to i plavání. Taková je dnes doba. Je třeba se vrátit k základům a brát to normálně,“šokuje Hnilička.

Někteří kantoři necítí podporu ani od vedení školy, míní, že se až příliš ustupuje rodičům. Důrazný tělocvikář, který chce ctít osnovy, může velmi snadno narazit na odpor, nechuť. A pak raději sklouzne k nudné průměrné výuce, jen aby nevyčníval. „Trenér i učitel se pro nás stali onucí a každý rodič si na ně vyšlápne,“míní Michal Ježdík z basketbalového svazu. Antonín Plachý z fotbalové asociace pak rodičům posílá vzkaz k zamyšlení: „Jestli není lepší, aby přišly děti domů párkrát odřené, než aby se později řešila cukrovka 2. typu.“

Teď trochu uklidnění. Ještě není tak zle, protože poměrně značné procento dětí i mimo školu sportuje. A představa, jak přijdou ze škol, odhodí tašky, sednou k počítači a ládují se celé odpoledne chipsy, je do značné míry klišé.

Chybou tělocviků je však už zmíněný obsah, protože dnešní sportovní „móda“je jiná. Kantoři potvrzují, že fotbal, který si dříve zahrály i dívky, tolik neláká. Vybíjená či volejbal taky nejsou v kurzu, ale jsou tu jiné fenomény.

Táhne florbal, parkur, atletika

Ano, jednak zmíněný florbal, který pro učitele představuje ideál klidné hodiny, neboť ho hrají kluci i holky a zapojí se i ti méně zruční, ale zase tolik nenaplňuje potřeby pro zisk obecné pohybové gramotnosti. Naštěstí zase táhne atletika a děti nově fascinuje parkur – sport, v němž překonáváte přirozené překážky. Oddíly jsou plné, lákají videa s kousky těch nejlepších, téměř v každé třídě se najde oddaný vyznavač. Tento sport je přitom založen na akrobacii, gymnastice, nepříliš populárních činnostech tělocviku. A pokud by kantor prvky z parkuru propojil právě s gymnastikou, děti by to ocenily.

A i tady je chyba, mezera. Zkušená 55letá učitelka, která parkur díky žákům zná, vypraví, že jí nikdy nebyly nabídnuty doškolovací semináře tělocviku, aby se sama poučila a vydala modernějším směrem. Na YouTube marně hledáte instruktážní videa, jak ideálně stvořit tělocvik pro malé i větší. Tak, aby nenudil. Přitom by to byly náklady za pár desítek tisíc. A i Hnilička přiznává, že část dětí „nebaví na tělocviku jeho forma“.

Tady je nutné začít, protože tři, čtyři či pět hodin tělocviku upadající sportovní gramotnost nespasí.