Povstane jiný Islámský stát

Ti, kteří přežili zánik Islámského státu, se vracejí do svých domovin nebo jiných neuralgických regionů světa. Mají zkušenosti a jistě o nich ještě uslyšíme. Značku ponesou dál.

Islámský stát stojí nad hrobem. Nikoliv nad masovým hrobem, kterých na Blízkém východě rozesel, žel bohu, přehršle, nýbrž prý nad svým vlastním. Prý. Není to asi úplně tak, nicméně v zásadě nekontroluje žádné významnější území. Z čehož plyne, že se podoba jeho válčení „za lepší zítřky“významně (z)mění. Nějakým způsobem transformuje.

Souhlasit lze s koncem dosavadní verze Islámského státu, která byla konkrétně územně zakotvena. Tudíž si můžeme dovolit stručnou, leč důležitou rekapitulaci jeho zrodu, vývoje a pádu. Možná si tím též, budeme-li ochotni hledět pravdě do očí, nastíníme i něco o jeho příští podobě. O znovuzrození, jemuž se naneštěstí nevyhneme.

Islámský stát, ať bude mít jakékoli pokračovatele, protagonisty, lokaci či název (a hlásí se k němu bojovníci po celé planetě), je pouze pojmenování pro bezpečnostní rys naší doby. Proto nejspíše – jako Fénix – znovu povstane.

Když se samozvaný „chalífát“objevil, bylo to novum. Jakási kvalitativně vyšší forma moderního radikálního islámu. Krvelačný náboženský extremismus ve formě, vedle níž organizace typu al-Káidy (po léta na Západě oblíbené marketingové značky) působily jako úplná nedochůdčata. Však jim v něm také povstala nebezpečná konkurence. Podobné teroristické organizace jsou typické tím, že operují „všude a nikde“, jenže tentokrát si islamisté poprvé mohli zformovat svůj vlastní „stát“.

Rozbombardovaná stabilita

Rádoby celek, jenž měl být oficiálně protiváhou úsilí velmocí ovlivňovat muslimský svět. A rovněž „První zemí islámu“, když budu parafrázovat politickou mytologii bývalého režimu – dle některých postaveného na sekulárním náboženství. Odtud se měla šířit do světa „jediná pravá víra“. Okamžik, „pravá víra“není přesný obrat tam, kde je náboženství odděleno od státu. Jde tudíž o návod k individuálnímu životu i správě věcí veřejných. Přísnou všeobjímající doktrínu.

Islámský stát v Iráku a Sýrii (ISIS), jak se tento temný útvar také může nazývat, vzešel z atmosféry, kterou s typickým sarkasmem popsal profesor sociologie Jan Keller: „Západní koalici se povedl neobyčejně inteligentní kousek. V nejstrategičtější části světa vojensky (i když bez vyhlášení války) rozvrátila jediné tři režimy, které byly schopné brzdit nástup agresivního islamismu. Irák, Libye a Sýrie tvořily hráz expanzi náboženských fanatiků. Tu se našim spojencům podařilo dokonale rozbombardovat. Výsledkem je masová migrace do Evropy a destabilizace zbylých relativně umírněných režimů v arabském světě. Ti chytráci, kteří dnes kritizují Trumpa, zarytě mlčeli, když docházelo k těmto osudovým chybám. Někteří jim k tomu ještě tleskali.“

Na počátku byla protizákonná invaze do Iráku roku 2003. Kolem ní, připomínám, nastal mezi západními spojenci srovnatelný rozvrat, jaký nyní způsobuje spor o Írán. Paralely jsou zjevné; čerstvá varšavská konference potvrzuje také zachované politické napětí mezi východem a západem EU. V poraženém, postsaddámovském Iráku se obratem projevilo všechno, co charakterizuje nemoudrou okupační správu. Včetně rozpuštění bezpečnostních složek baasistického režimu.

Rozvrat dosavadního řádu, přítomnost cizích vojsk, která v zemi již stanula během

Válka v Sýrii není první příklad, kdy Západ koketoval s využitím islámských radikálů.

1. války v Zálivu, rozdmýchané sektářské násilí a další maléry se posléze, v původně sekulární zemi, přetavily v rostoucí religiózní radikalismus. Jeho nejvlivnějším produktem se stal právě IS, prapodivný mocenský virus, k jehož podstatě patří – například oproti afghánskému Tálibánu – šířit se a replikovat do (vzdáleného) zahraničí.

Nesnášenlivou strukturu Islámského státu stvořily v zásadě tři druhy lidí, které můžeme shrnout názvem věhlasné kovbojky s Clintem Eastwoodem: hodný, zlý a ošklivý.

„Hodní“byli ti, kteří prostě spadli pod vládu Islámského státu, aniž o to stáli, ale chtěli v nových poměrech přežít. Radikálové jednoduše obsadili jejich město či ves, přičemž vládní centra s tím nic nesvedla.

„Oškliví“jsou ti lidé, kteří přicházeli bojovat kvůli ideálům nebo dobrodružství, aby přebili svoje (ekonomické) problémy, nejistoty a frustrace. „Zlí“, to už je úplně jiná sorta. Míní se společensky deklasované vůdčí postavy, Husajnovi hodnostáři. Znechucení svým sociálním pádem, otrávení z nestability demokraciemi slíbeného „ráje“. Alláh a věřící jim byli pouze nástroji k obnovení dřívějšího postavení.

Krutou vypočítavost však projevili i jiní, bez nichž by se Islámský stát nestal nejbohatší teroristickou organizací vůbec a nedosáhl zdaleka takového územního rozmachu. Dejme tomu významný člen NATO, Turecká republika, jej – s tichým souhlasem ostatních aktérů – využíval v oslabování Kurdů, jejichž touhy vydobýt si vlastní stát se desetiletí bojí jako čert kříže.

Můžeme to říci i obecněji. Zástupná válka v Sýrii nebyla prvním případem, kdy Západ koketoval s využitím islámských radikálů ve svůj strategický prospěch. Mluvilo se proto s lehkou (či spíše těžkou) trapností o „umírněných islamistech“, neboli, přeloženo takříkajíc z češtiny do češtiny, o „umírněných extremistech“.

Co ale bude s těmi, kteří zánik Islámského státu přežili? Někteří se vracejí do svých evropských domovin, aby tam byli potenciálním bezpečnostním rizikem. Jiní se údajně už léta přesouvají do jiných neuralgických regionů světa, protože chápou, že IS je jedno velké „prozatím“. Mají zkušenosti a jistě o nich ještě uslyšíme. Značku ponesou dál.