Virtuální práva: kdo si hraje na třetí pohlaví, nezlobí
Petra Suchomela, spolupracovníka MF DNES
Několik bavorských škol plánuje zřídit toalety pro třetí pohlaví. Ty se připravují také pro olympiádu v Tokiu. Německý ústavní soud nedávno usoudil, že by nová kolonka měla přibýt v úředních formulářích. V některých amerických státech se nerozhodným dětem podávají medikamenty na zpomalení puberty, aby měly víc času vybrat si, kým budou. Zdá se, že kdo se spolehne na svou životní zkušenost či třeba na vědu, podle které je pohlaví základní biologická, psychická i sociální danost, brzy se dostane do vážných společenských konfliktů.
V životě jsou věci, které se dají přetvářet. A pak ty, s nimiž ani všemocný člověk nehne. Třeba rodná země, mateřský jazyk, tělesná konstituce, rok narození, příslušnost k etniku či pohlaví. Zaženou-li tyto neměnné životní podmínky do úzkých zralého jedince, zkouší se na ně adaptovat. Nezralý je naopak dál láme k obrazu svému, snaží se, aby se ony adaptovaly na něj. A protože to nejde, začne neměnnou skutečnost zkreslovat. Prohlásí například, že pohlaví je jen soubor zvyků a pocitů. Společnost, jež toto lakování přebírá do svých základních pravidel, a dokonce je vyžaduje i po zralých jedincích, je nezralá. Podobá se dítěti, které si dává ruce přes oči v domnění, že je dospělí nevidí.
Soudobá evropská společnost začíná být značně infantilní zejména v otázce lidských práv. Základní svobody, které od poloviny minulého století chránily jednotlivce i skupiny před totalitou, se mění v hračky utvrzující přestárlé děti v tom, že mají právo na ochranu své nezralosti. Ostatním hrozí, že pokud na jejich neochotu dospět poukážou, budou potrestáni odsudkem či odsouzením.
Kdyby se do zákonů dostalo ustanovení, že oblohu je třeba považovat za zelenou a trávu za modrou, každému by to přišlo divné. Dostane-li se tam, že někdo, kdo se narodil jako muž, má právo vybrat si, zda bude ženou, či někým jiným, je to považováno za novodobý standard. Že pohlaví změnit nelze, neboť se utváří na úrovni chromozomů X a Y již v okamžiku početí, je lhostejné. Člověk je přece už natolik vyspělý, že vůbec nemusí respektovat to, kým se rodí.
Ano, spousta lidí přijde na svět s vážným problémem, kdy se nedokáže s vlastním pohlavím ztotožnit. Není to žádný rozmar, ale porucha identity. Je správné o ně pečovat i platit terapii z pojištění. Hledat a rozlišovat, co zmírní bolest. Žádný sexuolog však neprohlásí, že medicínská přeměna těla je první a preferovanou cestou pro každého, kdo má problém si na vlastní pohlaví uvyknout. Proto ty přísné podmínky, zdlouhavá vyšetření, testy a rozhodování komisí.
Nikomu nelze upřít základní lidské právo na důstojnost, k níž patří i péče o strádající. Není však vynutitelným nárokem každého, kdo je se svou přirozeností nespokojen, aby školy, veřejné instituce či zaměstnavatelé povinně zkreslovali skutečnost podle jeho zmatků.
Tento požadavek společnost především utvrzuje v její infantilitě. V představě, že problém, kterému člověk neporučí, se nemá řešit pokusem o přizpůsobení, ale lakováním pravdy. Takový přístup vede k pozoruhodné situaci, kdy se původně přirozená práva, jejichž ochrany se může domáhat kdokoliv, míchají s umělou, abstraktní vrstvou nároků začínajících tam, kde realita končí. Jsou to lidská práva virtuální. Na jejich podstatu si nelze ve světě sáhnout, neboť se tam přirozeně vůbec nevyskytují.
Ač povinné zřizování toalet pro pohlaví, jež ve světě reálně není, samo o sobě společnost nerozklíží, vpustit si tyto umělé svobody do zákonů či ústav už nebezpečné je. Berou totiž ospravedlnění lidským právům základním. Těm, která nelze vázat na občanství, národnost, rasu ani na pohlaví – právě proto, že jsou přirozená a respektují, kým člověk je.