Jeden díl nám zabavili policajti. Kvůli srpnu 1968
Teď hledám někoho, kdo by přišel s tím, že umí malovat jako Němeček, vybarvovat jako Němeček a případně i psát jako Němeček, říká autor Čtyřlístku.
Vkvětnu jim bude padesát. Přesně 15. května 1969 se na stáncích objevil první sešit Čtyřlístku Vynálezy profesora Myšpulína. Do této chvíle vyšlo 663 příběhů, k tomu navíc spousta speciálů a knih o Myšpulínovi, Fifince, Pinďovi a Bobíkovi. V dubnu navíc přijde do kin nový film o přátelích z Třeskoprsk. Tentokrát klasicky animovaný a bez reklam. O tom všem vyprávěl výtvarník Jaroslav Němeček, který ve středu oslavil 75. narozeniny.
První číslo vyšlo jako samostatný sešit, s pokračováním nikdo nepočítal. Jak se seběhlo, že se ze Čtyřlístku stal pravidelný komiks?
Pro nakladatelství Orbis jsem v té době už kreslil. Měl jsem tam v Mateřídoušce figurku jménem Svetřík. Takže mě znali a já je, byli jsme tam samí mladí kluci okolo čtyřiadvaceti let. Pak jsme jeli s manželkou do Itálie a viděli spoustu sešitových komiksů, dokonce celé knížky. Tak jsem si říkal: Když to mohou dělat Italové, tak proč my ne? Vrátili jsme se domů nabuzení, sedli si, otevřeli lahev vína a povídali si, co bych mohl nakreslit. Moje paní Lucinka povídá: Tak tam dej nějakého kocoura, ať je legrace. Myslím, že za hodinu či za dvě byly všechny figurky vymyšlené. Šlo o šťastné chvíle, kdy mě Pán Bůh osvítil.
Proč jste se vrhnul zrovna na dětský komiks?
To byla z nouze ctnost. Protože já zase tak dobrý kreslíř nejsem. Váš portrét klidně nakreslím, ale abych udělal třeba Rychlé šípy, to už je někde jinde. U kresby pro děti si vymyslíte, co chcete, a děti to rády přijmou.
Jak se tedy z jednoho dílu stal seriál, který vychází už padesát let?
My to sice neříkali nahlas, ale nepočítali jsme, že bychom měli hned končit. Předložil jsem to jako kompletní časopis a oni to pustili na zkoušku s nákladem 30 tisíc kusů. Okamžitě se vyprodal, málem nám urvali ruce. Takže z nakladatelství přišli se žádostí o pokračování. Díky tomu se udělala další dvě čísla, ale pořád se nevědělo, co bude dál. Až u třetího čísla se začalo přemýšlet, co kdyby to bylo pravidelné. První tři čísla jsem nakreslil sám, ale dál bych to nezvládal, takže jsem měl představu, že se na časopise bude podílet víc výtvarníků. Čísla šla okamžitě na 60, pak na 90 tisíc kusů a teprve tehdy se šéfové začali v nakladatelství ptát, jestli můžeme dělat časopis. A dozvěděli se, že ne. Že to smí pouze politická strana, nejlépe KSČ. Nicméně během dvou dalších čísel vznikla vlastní redakce. Problém byl však papír, protože museli tisknout Marxe a Engelse, takže nebyl.
Na rozdíl od komunistických děl se ze Čtyřlístku stal rychle fenomén.
A šlo o nedostatkové zboží. Děti stály fronty, nechávaly si ho schovávat u trafikantek pod pultem. Jinak to nešlo, protože jsme neměli předplatitele, ani pravidelnost, vycházeli jsme osmkrát do roka. V nejslavnějších dobách jsme prodávali 220 tisíc kusů každého čísla a pořád to stoupalo. To bylo až nemravné, 220 tisíc výtisků neprodalo ani Rudé právo. A kdyby dali papír, prodalo by se tehdy zřejmě i víc. Ale nebyl, protože každé nakladatelství dostalo tolik a tolik tun ročně. A to, co na papír tiskli, si museli rozvrhnout sami. Jenže měli předepsáno, že musí vydat Leninovy spisy a podobně. Nám při 220 tisících prodaných kusů nakladatelství řeklo: A dost, víc už to nejde.
Jako scénáristka se k vám brzy přidala Ljuba Štíplová, s níž jste udělali zřejmě nejlegendárnější čísla Čtyřlístku. Jak jste se dali dohromady?
Zpočátku psala pod jménem svého manžela, protože po roce 1968 odmítla vítat bratrská vojska, takže měla zákaz. Předtím jí přitom vycházely nádherné knihy básní, což už pak nešlo, tak byla nešťastná. K nám přišla jako vyhozená, protože Orbis tehdy bylo zastrčené nakladatelství. Já si ve čtyřlístkovské redakci držel jisté separé, byl jsem doma a kreslil. Jednou za dva měsíce jsem přišel, zda pro mě mají další texty. A oni: Ano, Ljuba Štíplová pro vás má pár návrhů. Tak začala naše spolupráce, zaplaťpánbůh.
Z 80. let minulého století si dobře pamatuji, že když každý rok v lednu vyšlo první číslo, bylo na zadní stránce napsáno, jak se bude jmenovat dalších osm příběhů. Vždy jsem si podle názvu představoval, o čem asi budou, dokonce jsem si je zkoušel sám kreslit. Měli jste je už v lednu hotové, nebo jste měli jen vymyšlené názvy s tím, že scénář a obrázky dodáte později?
Pokaždé někdy v půlce září přijdou textaři a přinesou třeba patnáct návrhů na zhruba osm řádek. Z toho se v redakci vybírají ty nejlepší. Včetně toho, že zimní příběh nemůže vyjít v létě. No a autoři vybraných návrhů z nich pak musí do termínu uzávěrky napsat scénář, abych mohl příběh nakreslit. Zrovna u paní Štíplové se občas stalo, že už byl termín a ona to neměla napsané. Ale to jsou běžné výrobní starosti.
Stalo se někdy, že přišel scénář, který se vám z nějakého důvodu nelíbil, a jeho autor musel ke stejnému názvu napsat něco jiného?
To ne. Maximálně přišel scénář pozdě. Anebo se zejména začínající autoři velice rádi rozplamenili a nebrali v potaz, že máme devět stránek, nikoli šestnáct. Takže se přepisovalo, vyškrtávalo. Do toho kolem mě běhaly mé kreslené děti a říkaly: Ty jsi to ještě nenakreslil?
Sledoval jste i další příběhy ve Čtyřlístku? Já měl vždy hned po něm nejradši Poldu a Oldu, co se líbilo nejvíc vám?
Já měl vždy nejraději paní Lucii Lomovou a její myšky Anču a Pepíka, to byla moje favoritka. Pak dostala spoustu jiných pracovních nabídek, a nakonec vyrazila do Francie. Vydala tam dvě knížky. Moc hezké.
Počítám, že hlavně zpočátku jste vše kreslil a vybarvoval ručně.
Tenkrát jo. Dnes už jen namaluji skicu a vybarvuje se to na počítači. Teď spíš hledám někoho, kdo by přišel s tím, že umí malovat jako Němeček, vybarvovat jako Němeček a případně i psát jako Němeček. Protože jak jsem zpychnul, tak sem tam napíšu nějaký příběh sám.
A našel jste už někoho, kdo to za vás namaluje, když třeba onemocníte?
Zatím nenašel. Nemoc holt musíte překonat. My nemáme ani dovolenou, anebo si beru kreslení s sebou. (Do rozhovoru vstupuje Němečkova žena Lucie: My si pořád myslíme, že se toho třeba chopí naše vnučka Verunka, která teď studuje střední školu a odmalička kreslí.)
Vraťme se do nejslavnější éry Čtyřlístku v dobách komunismu. Dostal jste někdy befel, že musí být svazácky uvědomělejší?
To ne. Jen jednou na hranicích sebrali už nakreslený díl Čtyřlístku, který jsem poslal po jednom pánovi z Německa, kde jsem dělal keramiku. Ten pán se bál, že jde třeba o něco nekalého, takže celý díl předal na hranicích policii. Byl to díl Černá sobota z roku 1981 a policisté v tom hledali jinotaje, protože měl jako na potvoru vyjít v létě, blízko výročí vpádu sovětských vojsk do Československa. Takže jsem se musel urychleně vrátit a celý příběh po nocích namalovat znovu. Originál má dodneška nějaký policajt schovaný doma.
A tlačili na vás tedy komunisté, aby byli Myšpulín, Fifinka, Pinďa a Bobík socialisticky uvědomělejší?
Paní Štíplová vyprávěla, že se na ni s něčím takovým obrátili. Řekla jim na to prý: Pánové, představte si Bobíka, jak jde po Václavském náměstí s rudým šátkem na košili. Vždyť by to bylo směšné, co říkáte? A oni odpověděli: Hm, bylo by to blbé. Takže dali pokoj.
Ve Čtyřlístku jsou tři kluci a jedna holka. Každý z nás asi někdy řešil, s kým z nich chodí. Jak to tedy je?
(Do rozhovoru opět vstupuje Lucie Němečková: Fifinka má okolo sebe tři mužský, kteří ji obskakují. To je hezké, to byl vždycky můj sen.) Jaroslav Němeček se rozesměje. To je představa mé ženy. Faktem ale je, že tuhle věc řešila spousta lidí. Dokonce někteří počítali, kolikrát vedle koho z nich spala, kdo jí na obrázcích víckrát sáhnul na rameno. Dokonce z toho byl hodinový pořad v divadle, měli tam tabuli, nakreslené grafy. To nás pobavilo. Já to nikdy neřešil, prostě to tak na počátku vzniklo.
Jedna má kamarádka z vysoké školy, která se později hodně věnovala genderové otázce, zase Čtyřlístek označovala za příklad antifeminismu a díla, které v mužích pěstuje šovinismus. Právě proto, že Fifinka všechny obskakuje a vaří jim.
Ne, ne, oni obskakují ji. A vaření Fifinku baví. To jsou věci, o kterých jsme nikdy nepřemýšleli.
Po revoluci v roce 1989 nastal pro Čtyřlístek na nějaký čas útlum, až později jste rozjeli vlastní vydavatelství. Jak se to tehdy seběhlo?
My si dlouho říkali, že když budeme Čtyřlístek vydávat soukromě, budeme hrozně bohatí, protože to stále poběží ve stejných číslech. Jenže jeden známý z německého vydavatelství nám říkal, že vydržíme maximálně dva roky. Odešli jsme z orbisáckého vydavatelství a třetí den poté, co na úřadě začali vydávat povolení, jsme si založili vlastní. Šli jsme do banky, půjčili si 300 tisíc, abychom zaplatili první číslo. V tiskárně už ale nechtěli tři koruny za číslo, které platil národní podnik, ale šest. Tím začal život Čtyřlístku v kapitalismu (rozesměje se). Prodejní čísla šla dolů, nejprve na 70 tisíc, později na 55 tisíc. Protože přišly komiksy ze zahraničí, navíc podpořené televizními seriály, takže to bylo dost napínavé. Ale zaplaťpánbůh, že nás první dva roky takhle skříply, protože dnes už to umíme. A od té doby se držíme. Čtyřlístek nevychází devětkrát, ale dvacetkrát ročně. Vycházejí speciály, knížky. Jediné, co nám scházelo, byl film. No, a teď už ho máme také. Holt musíte věřit sobě, Čtyřlístku a manželce. Pak se nemáte čeho bát. (rozesměje se)
Film o Čtyřlístku byl pro nás vyrůstající v 80. letech minulého století sen. Jenže pak se v roce 2013 natočil snímek Ve službách krále a bylo to dost zklamání. Především kvůli 3D animaci a všudypřítomnému product placementu. Když třeba Čtyřlístku hází snídani maskot Pribináčku, úplně to rve oči. Vám to nevadilo?
Také to tak cítím, ale… Zaprvé to byl první film, na který jsme se hodně těšili a hodně se na něm naučili. Deset let jsme sháněli někoho, kdo by ho s námi seriózně natočil, a nemohli nikoho nalézt. Až jsme potkali pana Aleše Třísku a Miloše Šmídmajera a věděli jsme, že nás nechtějí šidit a podvést. Takže jsme jim strašně vděční. Ale druhý film jsme už udělali, jak jsme ve Čtyřlístku zvyklí. Je kreslený, nechce být 3D.
Nový film Velké dobrodružství Čtyřlístku, který přijde do kin v dubnu, tedy bude animovaná čtyřlístkovská klasika se vším všudy a bez reklam, jak ji známe?
Ano. V úvodu sedí Čtyřlístek na zahradě v Třeskoprskách u táboráku a každý z nich vypráví nějaký příběh, který společně prožili. Myslím, že se vám film bude líbit, mně se líbí také!