Ženská ve stavařině je bonus
Profesní život manažerky Martiny Böhmové přináší dvě dobré zprávy. Kariéru lze dělat, i když s tím začnete později, než jste předpokládali. A v jedné firmě se dá vydržet skoro od školy až do důchodu.
Nikdy nebudeš baletka, jsi na to moc vysoká, slyšela Martina Böhmová na základní škole. Zahodila tedy myšlenku na taneční dráhu a přihlásila se na stavební průmyslovku. Beztak ji matematika a fyzika bavily víc než jiné předměty. „Asi v tom hrála roli i genetika: máma měla strojařinu, táta elektrotechniku. A stavařina mi ze všech technických oborů přišla nejhmatatelnější,“usmívá se nynější ředitelka pobočky Stavebniny DEK v pražských Stodůlkách.
Po stavební průmyslovce jste se chystala pokračovat na ČVUT?
Rodiče si to přáli. Jenže jsem otěhotněla. Následovaly vdavky a pak jsem byla s dcerou čtyři roky doma a dost jsem si to užívala.
Jenže poté jste nastupovala do prvního zaměstnání bez titulu z vysoké a bez praxe.
Přesně tak. Chtěla jsem se uchytit v oboru, ale neměla jsem žádné pracovní zkušenosti. Dva roky jsem dělala sekretářku prokuristy v americké firmě nabízející chlazení a klimatizace. Když pak rozpouštěli její vedení v Česku kvůli špatným obchodním výsledkům, vyhodili mě s ním. Skončila jsem na úřadu práce.
Nabídli vám nějaké místo?
Ano, referenta odbytu ve Stavebninách DEK.
Životní šanci vám dohodili na „pracáku“?
Je to tak. Seděla jsem v kanceláři a starala se o zákazníky. Strašně mě to bavilo, přitom jsem měla čas na dceru, která byla ještě malá. Po třech letech jsem se ale chtěla posunout. Zašla jsem za šéfem a poprosila ho, jestli bych si nemohla zkusit práci oblastního zástupce a vyjet do terénu.
Co vám na to řekl?
Divil se. Prý jsem první ženská, která si říká o místo obchodnice. Ale povolil mi to. Tenkrát firma sídlila v Praze-Malešicích a otvírala prodejní sklad na druhé straně řeky. Měla jsem tam za úkol byznys rozjet. Když z něj pak v roce 2007 udělali pobočku, stala jsem se ředitelkou.
Takže na téhle židli sedíte už 11 let. Bylo těžké se prosadit?
Zpočátku měli někteří zákazníci problém přijmout, že je v tak složitém oboru jejich partnerem žena.
A prolomily se ledy?
Ano, přesvědčila jsem je, že tomu rozumím. A jakmile se to stalo, byla komunikace mnohem snazší, než kdybych byla muž. Mou výhodou je, že jsem empatická a snažím se jim pomoct s každým úskalím, které na stavbě mají. Ženská v tomhle byznysu je pro ně přidaná hodnota.
Myslí si to i šéfové?
Do letošního léta sídlila naše pobočka na Zličíně, v září jsme se přesunuli do nových moderních prostor. Bylo to náročné období, kdy jsem byla v práci od nevidím do nevidím. A je pravda, že vedení firmy možná mělo obavy, jestli to všechno zvládnu. Ale já jsem tu výzvu přijala, šla do toho na sto procent a věřím, že jsou spokojení. Snad jsem je přesvědčila o tom, že žena může vybudovat novou moderní provozovnu a šéfovat v ní padesáti lidem.
Vypadá to tu trochu jako na automatizovaném pracovišti ze závěru komedie Marečku, podejte mi pero!
Je to rozdíl oproti těm obyčejným stavebninám, kterými jsme bývali. Dnes si zákazník zajede autem pod střechu na místo označené číslem, dojde na přepážku, kde s ním zaměstnanec zkontroluje objednávku a zadá výdej do skladu. Klient si mezitím může dát kávu či snídani zdarma, skočí si pro něco do půjčovny nebo do prodejny a na obrazovce sleduje, kdy bude jeho zakázka vyřízená. Pak mu skladník odveze materiál k autu a pomůže naložit.
Využíváte k práci maximálně moderní technologie?
Snažíme se o to. Majitel firmy, pan Kutnar, je vizionář, každou chvíli přijde s něčím novým. Například mezi prvními zavádíme takzvaný BIM – informační model budovy: na digitálním modelu vidíte všechny informace pro výstavbu. Je to třeba, protože nyní staví další generace zákazníků, kterým tužka a papír nic neříkají, chtějí nejnovější technologie a my jim je musíme nabídnout. A mě strašně baví u toho být.
Nevadí vám, že jste vlastně skoro celou kariéru v jedné firmě?
Vůbec ne. Tím, že se co pár let mění moje pozice a pracovní náplň, nepřipadám si vyhořelá.
To, že jste měla dceru tak brzy, dnes vnímáte jako výhodu?
Určitě, mohla jsem si čas s ní užít, než jsem se naplno vrhla do práce. A měli jsme mladé prarodiče, kteří hodně pomáhali. Navíc Míša byla první dítě v partě, tak si ji všichni s nadšením půjčovali. Všechno dopadlo, jak mělo.
Myslíte, že ve společnosti vydržíte až do důchodu?
„Žena v mužském oboru se nesmí bát, musí do toho jít na sto procent. Když přesvědčí okolí, že na to má, prosadí se.“
Klidně. Baví mě, jak s tou firmou žijeme a stárneme.
Manžel tam pracuje také, kam si chodíte odpočinout od stavebnin?
Když dcera vyletěla z hnízda, pořídili jsme si s manželem motorku. Takže když potřebujeme oddych, sedneme na ni a jedeme po Evropě.