Daniel Pudil zná Slavii i jejího dnešního soka Já, Genk a hvězdy

V brance Courtois, v záloze De Bruyne. Český reprezentant měl v Belgii slavné spoluhráče.

Ve Slavii si užil úspěšnou sezonu, ale pak zjistil, že v Edenu pokračovat nebude. V Genku prožil čtyři krásné roky, slavil titul, a když proměněnou penaltou proti izraelské Haifě zařídil postup do Ligy mistrů, v euforii se nedokázal ovládnout.

„Rozběhl jsem se k rohovému praporku a sestřelil ho skluzem,“usměje se Daniel Pudil.

V Belgii poznával život v zahraničí, narodil se mu syn, s Genkem získal i národní pohár a superpohár. Ale ani hromada krásných vzpomínek ho nepřesvědčí, aby dnes večer přál postup do osmifinále Evropské ligy belgickému týmu.

„Jsem Čech, takže budu fandit Slavii,“říká třiatřicetiletý obránce anglického Sheffieldu Wednesday. „V Genku jsem něco odehrál, ale jsem patriot a přeju českým klubům, už kvůli koeficientu.“

Ale Genk vám musel zůstat hluboko pod kůží, nepletu se?

Jasně. Vzpomínek jsou mraky – a samé hezké. Přitom když jsem v létě 2008 končil v české lize, letěl jsem původně podepsat smlouvu do italské Regginy. Jenže když jsem dorazil, došlo mi, že se tam necítím dobře. S manažerem Ondrou Chovancem jsme se rozhodli, že radši zkusíme něco jiného. A ve stejný den se ozval Genk.

Hned jste kývl?

Všechno tam na mě působilo mnohem líp. Rychle jsem se rozhodl, že to beru, a myslím, že jsem udělal dobře.

Všechno od začátku klapalo?

Už první dojem byl super. Slovenský útočník Adam Nemec přišel chvilku přede mnou, a hned jak o mě Genk projevil zájem, volali jsme si. Lákal mě: Pojď sem, budeme ve dvou, všechno bude super. A bylo, protože on na rozdíl ode mě uměl výborně anglicky i německy. Hodně mi v začátcích pomohl.

Jak se v Genku žilo? Má jen asi šedesát tisíc obyvatel, proti Praze je to vlastně venkov.

S Prahou se to nedá srovnat, město bylo menší, ale útulné. Navíc to není daleko do Bruselu nebo do Hasseltu, větších měst. Všechno pěkné, čisté, příjemní lidé, líbilo se mi tam. Navíc se nám dařilo.

Vrcholem byl titul a Liga mistrů, kam jste v penaltovém rozstřelu tým posunul vy. Zažil jste větší euforii?

Náš gólman už předtím chytil dvě penalty, měl jsem snazší pozici. Věděl jsem, že i když nedám, pořád je velká šance na postup. Je fajn rozhodnout, zapsat se do historie klubu, přinést mu nějaké peníze. Ale nedělám si zásluhy.

Žije Genk fotbalem?

Rozhodně. Na zápasy chodí pětadvacet tisíc lidí, což je skoro půlka města. Pro všechny tam fotbal hodně znamená a fanoušci umí ocenit, že ho tam dělají dobře.

To mi vysvětlete: proč se tým z malého města, který vznikl až na konci osmdesátých let, usadil v belgické špičce?

Sází na mladé a vychází jim to. Já hrál s De Bruynem, který válí v Manchesteru City, v bráně byl Courtois, teď jednička Realu Madrid. Mladí dostávají spoustu šancí, zkušení to usměrňují. Tak to tam fungovalo už za nás a neslo to úspěchy, v Lize mistrů se vydělaly peníze. Vyrostl nádherný stadion, spousta tréninkových hřišť, vířivky, sauny. To k Genku patří a velký podíl na tom má právě práce s mladými z akademie.

Takže továrna na talenty?

Dalo by se říct. Mají skvělé podmínky, hodně hřišť, hodně trenérů, kteří se klukům věnují od rána do večera. Z akademie si často trenér áčka vytáhl mladé kluky a dal jim šanci. Když se chytli, klub na nich pak vydělal majlant. Snaží se jít touhle cestou dál a to se mi moc líbí.

Tak povyprávějte o slavných spoluhráčích: jak na vás působil třeba mladý De Bruyne?

Přišel do kabiny asi v šestnácti, hrál jsem levého obránce, on levého záložníka. Zblízka jsem viděl, že to má fakt v noze. Vlastně v obou, měl skvělou pravačku i levačku. Obešel hráče, vystřelil, nacentroval... Po prvním zápase jsem viděl, že tenhle kluk má velký talent.

Musel jste na něj coby mazák občas na hřišti zařvat?

Ani ne. Směrem dopředu jsem mu ani radit moc nemohl, tam dělal všechno dobře. Spíš šlo o to, aby se poctivě vracel. Ale do ofenzivy uměl vymyslet spousty věcí, už v šestnácti měl takový nákop, že v pohodě přenášel hru ze strany na stranu. Když se podíváte na videu na sestřih jeho gólů z Genku a uvědomíte si, že mu bylo teprve šestnáct sedmnáct, můžete jen smeknout.

Teď v Manchesteru City občas nosí pásku. Byl už tehdy v kabině výrazný?

Byl nejmladší, dokud nepřišel Courtois. A je jasné, že když přijde takový kluk do áčka, potřebuje se otrkat. Byl tišší, ale postupem času už si taky řekl svoje. Přitom nikdy neměl žádné výstřelky, vyloženě hodný kluk. To se mi na něm líbilo.

Co Courtois? Napadlo vás, že to dotáhne tak daleko?

Hned jak jsem ho viděl poprvé chytat. To bylo úplně jasné. V šestnácti letech přišel z béčka, když se nám zranili oba gólmani, nebyla jiná varianta. Naskočil a v prvním zápase předvedl čtyři pět zákroků, které by asi žádný jiný gólman nevytáhl. Úplně jsem koukal.

Nebál jste se předtím, že máte v bráně takového zelenáče?

Trochu jsme to v kabině řešili, to si pamatuju. Čekali jsme, co to s ním udělá, 25 tisíc lidí na stadionu, to není legrace. Ale on si s tlakem uměl vždycky poradit, zvládl to. Od té doby bylo jasné, že v áčku zůstane a bude chytat dál.

V čem byl tak výjimečný?

Upoutalo mě, jak byl vysoký a jak měl strašně dlouhé ruce. V šestnácti samozřejmě neměl ještě svaly, ale když se zabydlel v brance, pracoval na sobě a výkonnostně šel nahoru. Věděl jsem, že je otázka času, než ho koupí velký tým.

Napíšete si ještě dneska?

Ani na jednoho nemám číslo, ale sledujeme se na Instagramu. Občas okomentuju fotku já jim, někdy oni mně, napíšeme si sem tam i soukromou zprávu. Když jsme hráli proti Chelsea anglický pohár, s Thibautem jsme si popovídali i osobně.

Teď je v Realu a ve Španělsku jste mohl hrát kdysi i vy: z Genku vás koupila Granada. Proč jste si za ni nezahrál ani minutu?

Podepsal jsem smlouvu a hned mě poslali na hostování do italské Ceseny. Odehrál jsem půl sezony, pak se řešilo, co dál. Majitel Granady v té době koupil Watford a hned mi volal, jestli bych nešel do druhé ligy, pomoct k postupu. Lákalo mě to, Anglie byla můj sen. Hned jsem řekl, že to beru. Kdybych zůstal, třeba bych tam hrál doteď, ale jsem spokojený s tím, co jsem dokázal. Vždyť jsem venku už jedenáct let.