Měli jsme místo u stolu, vypráví pěstounka
Najdete nás i na Facebooku facebook.com/PrahaDnes Zdeňka Gašparíková z Prahy se stará o devítiletého chlapce s poruchou sluchu. V rozhodnutí stát se pěstounkou ji podpořil manžel, ale i její dvě malé děti. Pěstounské dítě bere jako svého syna.
Eliška Stodolová
PRAHA Podle údajů ministerstva práce a sociálních věcí je v České republice přibližně 19 tisíc dětí umístěných do pěstounské péče. Nejnáročnější je zařazování dětí s handicapem. To je případ i paní Zdeňky Gašparíkové.
Přestože pěstounství předchází dlouhý proces, její rodina získala nového čtyřletého člena nezvykle rychle. „Obvykle úřady člověka prověřují jeden až čtyři roky. My tvoříme výjimku. Ondru jsme od prvního setkání měli doma za tři měsíce,“popisuje Gašparíková.
Chlapec čekal na pěstouny dva roky, ale nikdo o něj neprojevil zájem. Krajský úřad proto rozeslal informaci stávajícím pěstounům, mezi které patří i Zdenčina kamarádka. Od té se dozvěděla, že Ondra hledá urgentně domov. „Říkala, že je to chlapec přesně pro nás. Umím znakovou řeč a byla jsem schopná se s chlapcem dorozumět,“vzpomíná Gašparíková. Začátky byly pro obě strany velmi těžké i proto, že celý proces šel tak rychle.
„Všechny informace jsme se prakticky dozvídali za pochodu. Prověřování probíhalo, když už jsme měli chlapce doma. Ondra byl ze začátku dezorientovaný a na vše reagoval agresivně. Učili jsme ho vše včetně kousání. Zeleninu jsme krájeli na malé kousky a postupně jsme sousta zvětšovali,“dodává.
Souhlas celé rodiny
S nápadem pěstounské péče přišla původně Zdeňka. S manželem o této možnosti mluvili několik let, ale nikdy nápad nerealizovali. Až po letech se definitivně rozhodli. „Byla jsem překvapená, že s tím později manžel znovu přišel. Naší motivací nebyla touha po dítěti, sama jsem porodila dvě. Říkali jsme si, že máme v rodině takzvaně místo u stolu, a šli jsme do toho. Důležitý pro nás byl souhlas našich dětí. Synovi tenkrát bylo asi devět a dceři šest. Oba mají za kamarády děti z pěstounské rodiny, a tak souhlasili. Kdyby tenkrát řekli ne, tak bychom do toho asi nešli,“vypráví Gašparíková.
Rozdíl mezi adopcí a pěstounstvím je i v přístupu k biologickým rodičům. Pěstouni s nimi udržují kontakt, pokud biologičtí rodiče chtějí, a s dětmi o nich často mluví. „Ondru považuji za syna. Lidem to vysvětluji tak, že mám tři děti, z toho jsem dvě porodila. O jeho rodičích ale často mluvíme. On sám říká, že má dvě maminky,“popisuje Gašparíková.
Praxe je taková, že musí mít zájem o kontakt jak biologický rodič, tak dítě. Jednou z povinností pěstouna je udržování sounáležitosti právě s rodiči. Nesmí o nich špatně mluvit, ať už si myslí cokoliv. Pokud rodič chce, musí mu umožnit kontakt. Zároveň je důležité znát minulost dítěte, aby byli sociální pracovník i pěstoun schopni poskytnout dítěti správnou péči nebo například terapii.
„U nás to funguje hezky. Všichni máme pozitivní vztah, ale u některých dětí to může být matoucí. Někteří biologičtí rodiče se třeba rok neozvou a pak mají období, kdy píšou každý týden,“vysvětluje Gašparíková. Zdenčini rodiče reagovali na nového člena zpočátku podezíravě. Brzy si ale zvykli a nyní je Ondra jejich nejoblíbenějším vnukem. „Divili se, co jsme si to zase vymysleli, ale teď už ho berou jako vlastního.
Rodiče se naučili trochu znakovat a i Ondra už se dorozumívá snadněji. Ostatní vnoučata jsou starší a prarodičovské péči se vyhýbají, ale Ondra nasává informace jako houba,“směje se Gašparíková. Na rozdíl od adopce je pěstounská rodina často úřadem kontrolována. „Jednou za půl roku se musíme osobně sejít buď v kanceláři OSPOD (Orgán sociálně-právní ochrany dětí), nebo u nás doma. Minimálně jednou ročně chce sociální pracovník vidět dítě v místě bydliště. Každé dva měsíce se také potkáváme s naší osobní sociální pracovnicí,“říká Gašparíková. Pěstounská rodina má přidělenou sociální pracovnici, která má na starosti kontrolu, ale i podporu všeho druhu. Pomáhá rodině mimo jiné s výběrem lékaře nebo školy pro dítě a musí jí být neustále k dispozici.
Práce na plný úvazek
Pěstouni často chodí ještě do zaměstnání, ale v případě Gašparíkové je péče o pěstounské dítě práce na plný úvazek. Od minulého roku dostává ohodnocení třicet tisíc hrubého měsíčně. Kolik peněz rodina dostane za péči o dítě, určují příslušné tabulky ministerstva práce a sociálních věcí. „Já spadám do nejvyšší kategorie, protože mám chlapce s postižením. Péče o něj je náročnější. Ještě před rokem 2013 nebylo ohodnocení tak vysoké, a zda má dítě postižení, se nerozlišovalo. Tenkrát dostávali pěstouni paušálně 3 500 korun,“vzpomíná.
Pěstounská péče není podmíněná manželstvím. Mohou se jí věnovat i samoživitelé. „Mám kamarádky, které se o pěstounské děti starají samy. Je to ale obtížnější a potřebují větší podporu rodiny,“vysvětluje Gašparíková.