Dva tátové a batole
Jsou to dva roky, kdy si první pár gayů v Česku osvojil dítě. Proč se jim teď v Nizozemsku žije lépe?
Petr Laně a Jan Rous před lety prošlapali registrovaným gayům a lesbám cestu k dítěti. A jak přiznávají, prošli si martyriem. Teď už skoro dva roky vychovávají adoptovaného syna Vojtu. I když v Praze zrekonstruovali prostorný byt a měli připravený dětský pokoj, s chlapcem se přestěhovali do Nizozemska.
„Holandsko je země dětí, které tady mají ideální podmínky. Nás tu berou jako rovnocenné rodiče, nenarážíme na žádné předsudky jako v Česku. Po tom všem, čím jsme si doma prošli na úřadech nebo u doktorů, se tu cítíme jako v ráji,“libuje si třiačtyřicetiletý zahradní architekt Petr Laně.
Je tomu právě pět let, kdy se partneři s právníkem Petrem Kallou pustili do boje o zrušení paragrafu, který zapovídal adopce registrovaným partnerům. Absurdní totiž bylo, že svobodní, a to včetně gayů a leseb, se osvojiteli stát mohli.
V červnu 2016 Ústavní soud na základě jejich stížnosti skutečně zmíněný paragraf v zákoně o registrovaném partnerství zrušil. Muži poté úspěšně prošli přípravným kurzem, psychotesty a dalšími náležitostmi, které otevírají náhradním rodičům cestu k dítěti. V březnu 2017 Petra zapsali na pražském magistrátu do seznamu žadatelů o adopci. A mysleli si, že mají vyhráno.
„Bohužel jsme na naší cestě k rodičovství naráželi na úřadech i na lidi, kteří nám adopci chtěli alespoň pořádně znepříjemnit, když už jí nemohli zabránit, protože už ji zákon povolil. Některé vyhrocené okamžiky bych opravdu nerad zažil znovu. Přitom jsme chtěli jen poskytnout domov a lásku opuštěnému dítěti a bylo nám jedno, jakého je etnika. V takovém případě jde adopce většinou velmi rychle,“ vypráví dnes už právoplatný Vojtův otec.
Kontroly, pláč a zvykání si
Petr a Jan spolu žijí jako registrovaní partneři už skoro devět let a o dítěti uvažovali od začátku. Vnímali to jako završení svého vztahu. Chtěli jen, aby bylo co nejmladší a nemělo trauma z kojeneckého ústavu.
Všechny věci měli proto nakoupené pro půlročního kojence. Nakonec jim v květnu 2017 nabídli jedenáctiměsíčního Vojtu. Museli tak během jednoho víkendu shánět celou výbavu znovu.
Vojtova romská matka byla zbavená rodičovských práv a chlapec žil od narození u přechodné pěstounky na severní Moravě. Za pár dní měl nastoupit do dětského domova. Proto se muselo jednat rychle.
„Pro Vojtu nebyl přechod k nám nikterak lehký. Celých dlouhých jedenáct měsíců strávil v jiném prostředí a s jinou pečující osobou. Vše velmi intenzivně vnímal. Hodně plakal, v noci se budil a hledal dudlík. Když jsme si Vojtu předloni v červnu odvezli do Prahy, kontroly si u nás doslova podávaly dveře,“líčí Petr Laně, první registrovaný partner, který si v Česku osvojil dítě. Zároveň přiznává, že kdyby věděl, čím vším si budou muset jako první registrovaný gay pár projít, asi by to vzdali.
Zatím jen jeden rodič
Vloni v květnu se rodina přestěhovala do Nizozemska. Finanční expert Jan Rous tam dostal výhodnou pracovní nabídku od jedné z centrál americké firmy, pro kterou v Česku pracoval. Pronajali si domek poblíž Amsterdamu. Změna prostředí a nový domov zafungovaly na všechny tři jako živá voda.
„Od začátku vnímáme ohromně pozitivní přístup zdejších lidí. Holanďané jsou velmi otevření a jako dva tatínky nás vůbec neřeší. Berou nás tak přirozeně jako fakt, že tu často prší. V parku nebo na hřišti se s vámi každý dává do řeči. To v Česku jsem si mezi maminkami na pískovišti připadal stále trochu jako bílá vrána. Vojta se tady hodně uklidnil, jistě i proto, že jsme se uklidnili my. I když jsem v rodném listě mohl být zapsaný jako otec jen já, Honzu tady automaticky všude berou jako druhého rodiče. Má stejné výhody v práci, u lékaře nebo ve školce. Pocit k nezaplacení, “dodává Petr.
Mrzí ho, že se v Česku ve Sněmovně tak ztuha prosazuje manželství pro gaye a lesby, uzákoněné už v 25 zemích, které by umožnilo i přiosvojení. „Honza by se tak konečně mohl stát rodičem se všemi právy a povinnostmi,“vysvětluje.
Petr Laně je na rodičovské dovolené, gros péče o syna tedy leží na něm. Po večerech pracuje na částečný úvazek pro svého někdejšího českého zaměstnavatele. Více času než dřív má na Vojtu i jeho partner Jan. Pracovní povinnosti má totiž jen čtyři dny v týdnu, jelikož v Nizozemsku funguje pro rodiče takzvaný otcovský den.
„Vojta je úžasnej, velmi komunikativní. Hodně se směje a tancuje. Už usíná sám a jen se ráno vzbudí, hned si zpívá. Jsme na něj moc pyšní a moc šťastní, že ho máme. Nejvíc miluje, když ho vozím na sedačce kola, nebo rád jezdí sám na odrážedle. Jsme pro něj táta Petr a táta Honza,“pokračuje otec s dodatkem, že on je z rodičů ten přísnější, co má větší respekt.
Chlapec má kontakt i s českými babičkami a dalšími příbuznými, kteří do Nizozemska v pravidelných intervalech přilétají.
Svůj pražský byt si partneři ponechali, ale domů zatím nespěchají. „Chtěli bychom se vrátit, než půjde Vojta do školy, ale jak to s námi bude dál, ukáže až čas. Každopádně pobyt zde je skvělá zkušenost. Pro nás jako dva tatínky z pohledu práv pro gaye a pro syna Vojtu zase z jiného důvodu. Zdejší rasový mix je natolik pestrý, že se nikdo nepozastavuje nad Vojtovou tmavší barvu pleti nebo kudrnatými vlasy,“uzavírá otec Petr.
Přitom jsme chtěli jen poskytnout domov a lásku opuštěnému dítěti a bylo nám jedno, jakého je etnika. Pak jde adopce většinou velmi rychle.