U nás se střílí, zato u vás klobouk dolů
Doma nebyl Joel Kayamba šest let. Ale třeba mu brzy přijde pozvánka do reprezentace.
VPlzni, která si zakládá na jasném fotbalovém řádu, se měl nejdřív rozkoukávat. Přišel jako nový, nevyzkoušený, navíc cizinec. Místo toho Joel Ngandu Kayamba v pěti zápasech nastoupil pětkrát v základní sestavě.
Šestý ho čeká v sobotu odpoledne proti Jablonci: „Už by to chtělo gól.“
Že by láska na první pohled? Dost možná ano.
Jeden z fanoušků dokonce na minulý domácí duel přinesl pestrobarevnou vlajku Demokratické republiky Kongo, odkud Kayamba pochází, a přišpendlil ji na tribunu. „Měl jsem strach, jak mě přijme kabina, ale teď si připadám, že v Plzni hraju roky,“usměje se zarostlý rychlík s lesklou pecičkou v levém uchu a pohladí amulet, který se mu houpe na krku. Babička mu ho dala pro štěstí. „Ať se ti v té dálce daří,“řekla mu před šesti lety na rozloučenou. Od té doby se neviděli: „Strašně bych si přál vrátit se domů, ale není tam bezpečno.“
Jako dvacetiletý začínal v Hlinsku, kopal krajský přebor, klepal se zimou a česky neuměl ani slovo. Teď bojuje o titul a ve zdánlivě nesrozumitelném jazyce mluví o svíčkové, pivu, gólech nebo fotbalových snech, které mu dřív přišly naprosto nesplnitelné: „Vždycky jsem se držel hesla: Když máš šanci, musíš ji využít, protože další už přijít nemusí.“
A nezlobte se za tykání, protože Kayamba nevyká.
Vážně jste v Kinshase sázel na výhry Plzně?
Jo jo. Byl to jediný klub v Evropě, u kterého jsi měl jistotu, že tě nenechá prohrát. Ne Juventus, ne Barcelona, Plzeň byla tutovka. Jen mi vadilo, že na Plzeň býval malý kurz. Stejně jako na Federera nebo Nadala v tenise.
Tušil jste něco o Plzni?
Vůbec nic. Ani jsem nevěděl, kde přesně leží Česká republika. Znal jsem Nedvěda, Kollera, Rosického a pak název Viktoria, protože mi při sázkách dělal radost.
A když jste do Česka přišel?
Pochopil jsem, proč měla Viktorka tak nízké kurzy. Hrála hezčí fotbal než ostatní týmy.
Co znamená fotbal pro Kongo?
Všechno. Je to jako náboženství. Když nejdeš do kostela, koukáš na fotbal. Když se vrátíš z kostela, hraješ fotbal. Nic jiného jsem jako kluk neměl.
Vzpomínáte často?
Byli jsme chudí, kopali bosí na ulici. Většinou jsme neměli ani míč, tak jsme smotali stará trika do kuličky, na zem položili čtyři plechovky jako dvě branky a už jsme jeli. Od rána do večera.
Co první kopačky?
Bylo mi třináct, když jsem je dostal. Víš, moje rodina nechtěla, abych hrál fotbal, nevěřila tomu, neviděla v tom budoucnost. Já byl jedináček a mamka s babičkou říkaly, abych studoval, protože fotbal nemá budoucnost.
A vy?
Já byl sebevědomý a prosadil si svou.
Táta vám neradil?
Opustil nás, když mi bylo pět šest. Tátou je jen na papíře. Pořádně jsem ho poznal až ve dvaceti.
Vy jste ho potkal?
Jo, posílal nám z Francie peníze, tak jsem mu zavolal a navrhl, že se potkáme. Kde?
Na letišti v Paříži. Ani jsem nevěděl, jak vypadá. Nakonec se objevil plešatý chlap, který je o hlavu vyšší než já.
Poznali jste se?
Hned, ale bylo to studené setkání. Vlastně nevím, jestli jsem cítil štěstí, nervozitu, nebo hlavně naštvání. Teď si občas zavoláme, víme o sobě, ale blízký vztah nemáme.
Třeba je na vás pyšný.
To jo. Celá rodina je. Víš, u nás v Kongu hrají fotbal všichni kluci. Ne kvůli penězům, ale kvůli pocitu, že něco umíš, že něco znamenáš. Když hraješ dobře, lidi tě uznávají. Přitom nemusíš mít ani na rohlík. Já měl štěstí.
V čem?
Dostal jsem nabídku z ambasády, jestli bych to nezkusil v Česku. Domluvili mi testy v Hlinsku a pak už záleželo jen na mně, jestli se prosadím.
Vyšlo to. Po Hlinsku rychle následovala Příbram, pak Hradec, Pardubice, Opava a teď Plzeň.
Jsem vděčný, protože dělám tu nejlepší práci, která existuje.
Když jste před rokem kopal druhou ligu v Opavě, jaké jste měl vlastně plány?
To už jsem věděl, že bych mohl kopat první ligu. Zajímalo se o mě několik ligových klubů, ale já si říkal: Joeli, co tam budeš dělat? Radši zůstaň v Opavě, hraj a zkus postoupit.
Byl to dobrý plán.
Jo, naštěstí. Velkou roli měl trenér Skuhravý, od kterého jsem dostal velikou podporu. Důvěřoval mi, ať jsem udělal cokoli. Dal mi na hřišti volnost a ještě mi opakoval: Když uděláš chybu, nevadí, zkus to znovu, bude to dobrý.
Roman Skuhravý je do práce až zažraný, viďte?
Někdy je hodně přísný. Furt po nás jel, na tréninku nebylo pět minut klidu. Trenér pořád házel bomby. Ale mě si neuvěřitelně získal. Věřil mi a opakoval: Joeli, když makáš, nebudeš se mnou mít problém. A já makal. Jsem moc rád, že jsem ho potkal, Opava byla skvělá škola. Otevřela mi dveře.
Tam se zrodila vaše hláška „klobouk dolů“?
Obránce Dominik Simerský to tak dlouho opakoval, až se po něm opičil každý. Jen jsem normálně seděl v kabině, Simerský přišel, poplácal mě po zádech a říká: Klobouk dolů, Joeli. Při tréninku jsem vystřelil vy- soko nad bránu a on: Klobouk dolů. Zavážu si tkaničky a on: Klobouk dolů. Nebo při obědě. Já myslel, že se u vás říká Dobrou chuť a on: Klobouk dolů.
Věděl jste, co to znamená?
Nejdřív ne. Češtinu jsem se teprve učil. Já myslel, že je to pozdrav, na který jsou všichni zvyklí.
Opavský „pozdrav“docela zlidověl, že?
To jo, je to chytlavé. Pan trenér Vrba mi to nedávno při tréninku řekl snad pětkrát.
Jak jste si vůbec zvykl na Plzeň? To nebyl úplně obyčejný přestup.
Já měl strach. Znal jsem Viktorku jen jako soupeře ze hřiště a říkal jsem si, jak tu změnu asi zvládnu. Že ti hráči jsou přece nejlepší v Česku, že můžou být namyšlení.
A?
Pořád si myslím, že jsou nejlepší, ale v jejich charakteru jsem se mýlil. Vzali mě okamžitě. Třeba Milan Petržela, což je vlastně můj konkurent na pravém křídle, se ke mně chová výborně. Jsme kámoši a přejeme si navzájem. Připadám si, jako bych tu hrál tři roky.
Určitě k tomu pomáhá i vaše čeština.
U nás v Kongu hrají fotbal všichni kluci. Ne kvůli penězům, ale kvůli pocitu, že něco umíš, že něco znamenáš. Když hraješ dobře, lidi tě uznávají. Přitom nemusíš mít na rohlík.
To je základ. Kdybych se česky nenaučil, nezůstal bych tady.
Až tak?
Neznáš jazyk, nic nepochopíš. Je to veliké omezení, protože fotbal není jen na hřišti. Když se v kabině všichni chechtají a ty nevíš proč a nechápeš fór, jsi mimo, kolektiv tě nepřijme. Mně pomohlo, že jsem si našel Češku. I když spolu nežijeme, máme dvouletého syna Eliota. Jakmile je trochu volno, hned za ním jedu do Pardubic. Musím přece umět jeho jazyk.
Co ještě vám odhalilo Česko?
Svíčkovou a pivo. Nikde na světě není tak dobré pivo jako tady.
Co ta svíčková?
Zamiloval jsem si ji. V Opavě jsem si ji dával i před zápasem. Byl jsem na to zvyklý. Ostatní si poručili špagety nebo rybu, já si dal knedlíky a svíčkovou. Vůbec mi to nevadilo.
Po knedlících a pivu se přibírá.
Já si samozřejmě pivo dám jen občas, ale s váhou problém nemám. To je asi od přírody. Přes šestašedesát kilo se nikdy nedostanu.
Mimochodem, nepřijde náhodou pozvánka od Leopardů, jak se přezdívá konžské reprezentaci?
Já bych řekl, že přijde. Aspoň mám takové zprávy. Když jsi v Plzni a dokonce hraješ Evropskou ligu, jsi daleko víc na očích.
Tak by se vám mohl splnit další sen.
Kéž by. My teď máme skvělou reprezentaci, v roce 2015 jsme skončili třetí na mistrovství Afriky. Za Pobřežím slonoviny a Ghanou. Kluci hrají v Aston Ville, ve Wolfsburgu, v Toulouse, v Middlesbrough, v Portu, ve Wolverhamptonu, v Astaně.
A taky v Pekingu.
Cédric Bakambu, naše superstar. Tak dobrý útočník už se v Kongu možná nikdy nenarodí.
Chápete, že šel z Villarrealu do Číny?
Chápu. Fotbalový život je moc krátký. Musíš si vydělat peníze, než skončíš. Ale já myslím, že Bakambu se ještě do Evropy vrátí.
A vy se vrátíte do Konga kdy?
Nejradši bych hned, ale mamka mi to zakázala: Ať tě to ani nenapadne.
Kvůli občanské válce, která vypukla v roce 1996?
Když jsem vyrůstal, tak jsem si neuvědomoval, že se vlastně pořád střílí. Byla to součást našich životů.
Pořád je nebezpečno?
Víš, náš stát je veliký, máme přes osmdesát milionů obyvatel, ale nedaří se nám žít v míru. Mamka mi řekla: Vím, že chceš domů, ale neriskuj. Zvlášť když člověk něco vydělá, může být terčem únosů, vydírání, loupeží.
Ale?
Ale mně se stýská.