Doklouzat se k úplné lhostejnosti
Po zálohovaném výživném či regulaci prostituce se hlásí o slovo další politická trvalka: klouzavý mandát. Další zbytečnost.
Vypadá to jako dobrý nápad. Když je politik poslancem a následně je jmenován i ministrem, špatně stíhá obě funkce. Do Sněmovny nechodí s výmluvou na ministerské povinnosti a vládní úřad zase šidí, když je při těsných hlasováních v parlamentu každá ruka potřebná. Jistě, bylo by možné se té méně prestižní role, mandátu poslance, vzdát, jenže to neudělá skoro nikdo, protože funkce ministra je nejistá: dneska jím jste, zítra už třeba ne.
Odtud je jen kousek k úvaze o klouzavém mandátu: při vstupu do vlády si mandát poslance odložíte „do úschovny“, tedy poslancuje za vás někdo jiný. A kdyby vás z vlády vyhodili nebo kabinet padl, mandát si u náhradníka zase vyzvednete. Není to nápad originální, funguje v několika modifikacích skoro v polovině zemí Evropy. I u nás byl na stole už nejméně pětkrát, v různých stadiích mezi surovým nápadem až po návrh změny ústavy, tu z dílny pravice, jindy levice.
A už je tu zase, tentokrát za ním stojí Piráti, ANO, SPD či STAN, v minulosti tento princip podporovaly i ODS a ČSSD. Šance jsou o to vyšší, že ho dlouhodobě chválí Andrej Babiš, který nerad kumulaci funkcí. Tím spíše je na místě konstatovat, že klouzavý mandát by v našich podmínkách byl nejen zbytečný, ale pro kvalitu naší demokracie i denní fungování politického „stroje“přímo škodlivý.
Mnohem častějším a také důležitějším důvodem zavedení klouzavého mandátu, než že politik nestíhá dvě funkce, bývá ve světě dělba moci, jasná hranice mezi mocí zákonodárnou (poslanec) a výkonnou (ministr). To je fundament demokracie, už od časů politických filozofů Locka či Montesquieua.
V podobě ostrého oddělení obou mocí má ale opodstatnění spíše v systémech prezidentských či poloprezidentských, kde je obrovská moc soustředěna v jedněch rukou. V systémech parlamentních, jakým je (dokonce i v éře Miloše Zemana!) Česká republika, tak ostré oddělení není potřebné, ba dokonce ani vhodné. Vláda se zodpovídá parlamentu a ruku v ruce s ním tvoří legislativu, takže je mezi nimi vhodná spolupráce a prolínání, ne ostrý řez, či snad dokonce boj.
V parlamentních systémech je proto zcela běžné, že členové vlády jsou i členy parlamentu, v několika zemích Evropy v čele s Velkou Británií, kolébkou demokracie, je to dokonce povinné. A má to logiku: je-li ministrem někdo, kdo si předtím musel vysloužit důvěru voličů a je s nimi v denním kontaktu, obrovsky to zvyšuje politickou váhu kabinetu. Opakem je ministr, který do vlády spadl buď úplně z Marsu, nebo případně den po volbách svůj mandát včetně své vazby na voliče přehodil na náhradníka. Jak lhostejné je asi takovému ministrovi, co si volič myslí?
Není-li u nás klouzavý mandát potřebný kvůli dělbě moci, zbývá už jen onen praktický důvod, aby ministr lépe stíhal. To je dost málo. Ministři-poslanci jsou osvobozeni od členství ve výborech a komisích, týkají se jich jen jednou za měsíc a půl plenární schůze. A vážné případy absence se běžně řeší pomocí gentlemanského instrumentu vypárování se ministra s někým z řad opozice.
Stojí vážně větší pohodlí ministra za výrazné oslabení jeho politické legitimace? A to teď pomiňme praktické problémy, třeba spornou motivaci náhradníka opustit svou profesi a zaskočit za ministra v parlamentu, když tato mise může trvat třeba jen pár týdnů. Poté, co zmrvili ústavu přímou volbou prezidenta, by měli být politici s každým dalším zásahem do ní dvojnásob opatrní.