Zkáza českých lesů. Osedláme velbloudy?

Vdějinách národů jsou chvíle, kdy je celkem klid, a jsou v nich i jiné chvíle, kdy se naopak pořád něco děje. A pak jsou momenty, kdy se láme chleba.

V českých dějinách jde do tuhého právě teď.

O budoucnosti a charakteru národa se tentokrát nerozhoduje v pracovnách obložených travertinem ani při konspiračních schůzkách v uzavřených saloncích luxusních restaurací. A hlavní slovo nemají ani politici, ani diplomati.

Tentokrát se rozhoduje v lese a hlavní slovo má brouk.

Lesy tak, jak je známe, totiž z Česka mizí ohromující rychlostí. Příčin je asi víc, ale ta hlavní je nezadržitelný postup nesmírně žravého brouka kůrovce. Odborníci varují, že ohrožena je třetina českých lesů. Podle ministra životního prostředí Richarda Brabce to možná nebude trvat ani dvacet let a ze smrku se stane vzácnost. U ministra lze předpokládat, že ví, o čem mluví. Takže je jasné, že jsme ve velkém průšvihu.

Pomiňme dopady, jaké bude mít zkáza českých lesů na ekonomiku a životní prostředí, třebaže v obou případech budou značné. Nejhorší bude, co to udělá s něčím, čemu by se dalo říkat – a taky se tomu tak kdysi dávno říkalo – národní duch.

Češi jsou totiž s lesy spjatí mnohem víc, než si uvědomují. Jako existují národy, které jsou svým charakterem horské, přímořské či pouštní, jsou Češi ze všeho nejspíš národ lesní.

Všechno podstatné se tady vždycky dělo v lese. Už praotec Čech byl mimo jiné chlápek, který se v lese vyznal. Rozhodně to svým lidem nezapomínal připomínat. „Druhové, kteří jste nejednou snášeli se mnou těžké trudy cesty po neschůdných lesích, zastavte se a obětujte svým bůžkům,“prohlásil podle Kosmovy kroniky, když se on a jeho parta vynořili z houští pod Řípem.

O českých lesích se pořád dokola píše i v dalších starých kronikách. Což mělo za následek, že i takový Jirásek použil v úvodu ke svým Starým pověstem českým slovo les hned osmkrát.

Les byl pro našince vždycky přívětivé místo. Ano, občas se tam vyskytovala nebezpečná zvířata, občas zrada v podobě slečny přivázané ke stromu jako v pověsti o Ctiradovi a Šárce. Ale přinejmenším se tam neválčilo. To se v těch dávných dobách dalo pohodlněji uspořádat někde na poli.

Národy podobné tomu našemu se v lesích cítí dobře. Je to útočiště. Táhne je tam prastarý pud. V pozoruhodné knížce Svět bez nás to barvitě líčí americký profesor Alan Weisman: Chceme zažívat les takový, jaký ho znali naši prapředci. To ticho, ten chlad, to vlhko, tu vůni lišejníků, tlejícího jehličí a podhoubí.

Do lesa si chodí odpočinout ohromné množství Čechů. Většina turistických tras vede právě lesem. Volný vstup do lesa v téhle zemi zaručuje občanům i zákon. Což ani v Evropě není samozřejmost.

S tím vším může být brzy konec. Zkáza smrkových lesů se zdá neodvratná. Až zmizí, Čechy to změní. Jak? To se uvidí. Třeba nasednou na velbloudy.

I kdyby místo smrků vyrostly třeba listnáče, bude to trvat desítky let. Vy ani já se vzrostlých lesů nedožijeme.

Sezona chození do lesa právě začíná. Letos bychom si ji měli pořádně užít.