Za socialismu se dalo šetřit hlavně na jídle
„Televizi jste neměnil každé čtyři roky jako dnes, ale měl jste ji deset patnáct let,“říká Martin Franc z Masarykova ústavu a Archivu AV ČR
Jak se v dobách ČSSR stanovovaly ceny v obchodech?
Maloobchodní ceny se určovaly bez ohledu na velkoobchodní ceny. Nejdůležitějším faktorem v ceně byla takzvaná obratová daň, která se v případě základního zboží, jako byly potraviny, pohybovala v záporných číslech. To znamená, že je dotoval stát. Trvale se pod náklady prodávalo například mléko. Na druhé straně daň mohla dosáhnout několika tisíc procent, což platilo zejména u zboží ze Západu, které se považovalo za luxusní.
Kdo cenovou politiku řídil?
V zásadě byla tvorba cen výrazně centralizována. O základních obrysech cenového vývoje rozhodovalo nejužší vedení komunistické strany, tedy politbyro a později předsednictvo Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Na celkovou soustavu cen a na mechanismus jejich tvorby dohlížel i specializovaný Nejvyšší úřad cenový.
„Za komunistů bylo líp.“Jak vnímáte tento nostalgický postesk?
Statisticky lze dokázat téměř cokoliv. Když do spotřebního koše dáte věci, které jsou dnes běžné a relativně laciné, zjistíte, že před rokem 1989 byly velice drahé, protože byly považovány za luxusní. Ale může to být i naopak. Pokud si zvolíte potraviny v základní kvalitě a připočtete k nim například ceny bydlení, tak vám vyjde, že životní náklady byly dříve výrazně nižší. Navíc statistika cen nereflektuje, jak byly dotyčné zboží či služby reálně dostupné.
Které období ze čtyřiceti let socialismu bylo z hlediska konzumu pro člověka nejpříznivější?
U potravin 70. a 80. léta, kdy se podařilo zlepšit výkon zemědělství. Ještě na začátku 60. let byla země v mnoha ohledech nesoběstačná a docházelo k velkým výpadkům v zásobování potravinami živočišného původu.
Kde vzal člověk třeba na auto, které stálo kolem 50 tisíc Kčs, když mzda byla v roce 1970 zhruba dva tisíce korun a nefungovalo dnešní bankovnictví?
Pro běžného člověka s průměrným příjmem to znamenalo především dlouhodobé spoření. Šetřit se dalo právě na jídle, jinak moc příležitostí nebylo. Jídlo hrálo ve spotřebním koši domácností mnohem větší roli než dnes. Výdaje za jídlo tvořily v padesátých letech 40 procent všech výdajů tehdejší domácnosti, později to bylo kolem 30 procent. Dnes je to výrazně méně. Průmyslové zboží se kupovalo méně často, a navíc ho nebyl na maloobchodním trhu dostatek. Televizi jste neměnil každé čtyři roky jako dnes, ale měl jste ji deset patnáct let. Stejně tak pračku a další předměty.
Bylo možné si půjčit?
Možnosti půjček se postupně rozšiřovaly, obecně ale platilo, že půjčit si spotřebitelé mohli pouze na zboží, jehož byl dostatek.
Jak fungovaly takzvané pořadníky?
Zapsal jste se, nicméně mohla tam být nějaká zvýhodnění pro lidi, u nichž byl „veřejný zájem“. Týkalo se to například lékařů. Poukaz na odběr automobilu se ale mohl udělovat jako odměna, přidával se k některým vysokým státním vyznamenáním společně s finanční odměnou, která mohla být utracena právě za automobil.
Ceny zboží se obvykle v rámci éry socialismu měnily jen málokdy, ale někdy dost výrazně. Třeba káva v roce 1977 z roku na rok zdražila ze 160 na 240 Kčs, podobně čokoláda.
Bylo to vyvoláno růstem cen na světovém trhu komodit způsobeném mimo jiné prudkým zvýšením cen ropy ve světě.
Překvapilo mě, jak drahý byl textil, třebaže zde existoval masivní textilní průmysl vyvážející do zemí socialistického tábora.
To je sice pravda, ale nesmíte zapomínat, že textilní zboží bylo relativně drahé až do výrazného zlevnění po uvolnění dovozů z Asie. Lidé většinou disponovali menším šatníkem, než je dnes obvyklé, a běžnou praxí bylo opravování oblečení – například látání ponožek nebo správky punčoch. Ale i na Západě bylo textilní zboží relativně dražší než nyní.