Oslavovaný duch Dejvického divadla zapáchá. Chválabohu
Kdyby do každého z padesáti kin přišlo na předpremiérový maraton Zkázy Dejvického divadla jen sto fanoušků, běhá už po Česku pět tisíc nadšenců toužících vyprávět zbytku národa nejlepší vtipy, gagy, absurdity. Což jsou skoro všechny – a stejně se musí vid
Mirka Spáčilová
Zpět od pasivních ztracenců k činorodým šílencům, od lhostejných k těm, kdo milují až příliš. Na ose mezi seriály Dabing Street a Most! leží novinka, kterou Česká televize nasadí v pondělí, blíže k dabingovému hitu – a nejen proto, že mu předcházela právě jevištní inscenace Dejvických a že pak i jeho televizní verzi obsadil tamní soubor.
Včetně rodičů a psů
Šestidílná Zkáza má totiž i podobné východisko jako Dabing Street, což je zároveň vlastně jediná výtka vůči jejím autorům. Tehdy milované dabingové studio, nyní pro změnu milované divadlo stojí před krachem. A lidé, pro něž představuje středobod světa, jsou odhodláni zachránit je stůj co stůj.
Za každou cenu, všemi prostředky, ať už mají zpívat nové songy Evy s Vaškem, štěkat v kostýmu Žeryka, zkoušet pod vlivem hypnózy, shánět bizarní přivýdělky, nebo prodávat důchodcům předražené hrnce. Přitom řeší ještě vzájemné vztahy i flámy, hromadnou nákazu AIDS, záhadné zmizení nemilosrdného recenzenta či ještě záhadnější zápach, který se divadlem šíří.
Samozřejmě pointy nelze prozradit, nicméně postačí úlevné konstatování, že zásadně směřují proti důstojnosti, vážnosti, poctám, mramoru. Oslavovaný, těžko však pojmenovatelný duch uznávaného souboru se raději přimkne ke Smradu, jak se jmenuje jedna z epizod, neboť navoněného sebeokouzlení se Dejvičtí bojí jako čert kříže.
Zato v sebeironii se předhánějí tím více, že seriál v podstatě představuje vnitropodnikovou soutěž. Každý tu totiž hraje a shazuje sám sebe, od hvězd typu Ivana Trojana, Hynka Čermáka, Jaroslava Plesla, Václava Neužila či Marthy Issové až po zaměstnance, rodiče, děti i psy.
Kromě ojedinělého konceptu zosobňuje Zkáza Dejvického divadla ještě jednu vzácnost: nic nepředstírá. Se dvěma drobnými rámcovými výjimkami, úvodem na grantové komisi, která divadlu odmítne příspěvek, a náznakem pomocné ruky od „nejbohatšího Čecha“naopak ve finále, se důsledně vyhýbá politice, aktivismu, komunální satiře.
Milující i milovaní
Neschovává se za vyšší umělecké cíle, nehoní se za společensky žádanými tématy. Ani sociální, potažmo romská otázka z Mostu!, ani uprchlíci versus mafiáni z druhé řady Rapla, ani varovná domobrana z filmu Úhoři mají nabito: nic takového se ve Zkáze nepěstuje. Naprosto jí stačí látka založená na oddanosti profesi, které sluší také rozumná metráž jednotlivých epizod a jako bonus vždy ukázka výtečného divadla. Třebaže umějí být neskutečně drastičtí, ze všech hrdinů vyzařuje, jak své malé potrhlé království milují – a jak upřímně mají své postavy rádi jejich autoři.
Nová autorská hvězda?
Mimochodem ze Zkázy se dost možná rodí nová scenáristická hvězda. S režisérem seriálu Miroslavem Krobotem totiž na textu pracoval Ondřej Hübl, autor úspěšných reklamních sérií s Vojtěchem Kotkem, Lukášem Pavláskem, Jakubem Kohákem či Ivanem Trojanem, ale také povídkového souboru Hod mrtvou labutí, ze kterého pochází příběh Divotvorné hrnce, jenž dal podnět k celému seriálu.
Sága sice sleduje bitvu o záchranu v klasické jednotě místa, času a děje, nicméně každá z epizod se nese na trochu jiné vlně a bude zajímavé sledovat, který díl si připíše nejvyšší fanouškovské skóre. Třeba úvod, kde se naděje upnou k hostování podivínského finského režiséra, učaruje jednak vtipnou smyčkou ve stylu „ztraceno v překladu“, jednak obdivuhodným Pleslovým sólem v roli či spíše v kůži Richarda III. na scéně i v civilu. Přičemž platí, že se dobře baví i divák hry neznalý, ale ještě o stupínek více zasvěcený. Tady platí klasikovo „Smáti se jest lépe věděti“, nikoli estrádní pravidla buranské lidovky.
Vyplačte se mi do podprsenky
Všeobecně pak odzbrojuje odvaha herců k sebevýprodeji od trapasů přes pomíjivost slávy po vyloženou hořkost. Třeba Trojan pyšnící se, že točí „Anděla trojku“, je pro mladé slečny neznámou nulou a pro kolegy pokrytecký svatoušek vyobcovaný ze stáda hříšníků nadávkou „Ty četnická humoresko!“. Sice i Zkáza vychrlí pořádnou nálož běžných vulgarit, ale její slovník obsahuje daleko vynalézavější kolekci jazykových hříček.
Každý si tu projde sarkastickým očistcem pod vlastním jménem: Plesl coby „alkáč“, Trojan hrbící se před Skupovými dědici, Neužil konfrontovaný s prostitutkou, Issová posedlá kouzelnými kameny, raplovský hřebec Čermák, David Novotný během ponižujícího nákupu „bytelného“kondomu, Simona Babčáková lačná po penězích, Martin Myšička sahající k cynickému vydírání penzistů i sám Krobot coby autor potupné zájezdové revue.
Ale přitom neustálý balanc mezi vnější fasádou a vnitřním zmarem nabízí spoustu humoru od hororového přes existenciální až po vděčné hlášky typu „Vyplačte se mi do podprsenky. – Tady žádná není.“
V závěru se Zkáza uchyluje k až mrazivé vážnosti, ale chválabohu z ní zase rychle vycouvá včetně absurdity, kde s domácím mazlíčkem zajde v otrlosti ještě dál než Most!.
V zájmu divadla, jak jinak. A v zájmu chytrého smíchu především.