Mladé pokusy vedou od Dänikena k bubnům
Sedmapadesát představení na patnácti scénách nabídl sedmnáctý ročník pražského festivalu moderního divadla Malá inventura. Vedle známých kusů opět upozornil i na menší záležitosti a začínající tvůrce.
Fatherland 75%
Pozornosti divadelního fanouška by neměl uniknout projekt Jana Mocka v Divadle Archa. Téma střetnutí otce a syna sice nedávno ve velké divadlo přetavil Rosťa Novák se svým otcem na Jatkách78, oproti audiovizuálním orgiím Black Black Woods však jde Fatherland více po filozofické stránce věci. Kde budu za třicet let? ptají se Mocek i jeho otec, kteří se před diváky střídají na běhacím páse. Jejich fyzické vypětí tak podtrhuje výpověď. Režisér navíc využívá vzájemné fyzické podoby, když sebe i otce před diváky staví do půl těla nahé, aby už tento fakt hovořil sám za sebe. Mluví se však i ve skutečnosti. „Za třicet let se rozvedu, dostanu rakovinu a tramvajenku zdarma. Jsem produktem panelového sídliště, devadesátých let, Esa s Terezou Pergnerovou i Otázek Václava Moravce,“zazní vtipně i smutně během působivého večera. Fatherland nesděluje nic objevného, ovšem nutí diváky o běžných tématech znovu přemýšlet a to je hodně cenné.
Hopi-land 75%
„Jak by vypadala první návštěva mimozemšťanů? A co když tu už byli?“táže se autorská inscenace studentů DAMU v Alfredu ve dvoře. Režisérka Viktorie Vášová vyšla spolu s herci převážně z tvorby a teorií Ericha von Dänikena, v silně odlehčeném duchu si bere na paškál nejrůznější klišé spojená s moderní mytologií a pseudovědou. Silně audiovizuální kus pracuje s výpověďmi domnělých svědků blízkého setkání třetího druhu (září zde hlavně Martin Belianský) i procítěného projevu Vojtěcha Vondráčka, který dokonale paroduje komentáře ufologických dokumentů. Ač nejsou všechny nápady dotaženy, je Hopi-land příjemnou hříčkou, kterou režie, nápady i herecké výkony drží pěkně pohromadě.
Restraint 55%
Zcela experimentální je pětadvacetiminutovka Restraint, kterou do Studia Alta přivezla berlínská choreografka kolumbijského původu Lina Gomézová. S ohlušujícím a v dokonalém repetetivním rytmu znějícím tlukotu bubnů (Michelangelo Contini) se zde pokouší pohybově souznít Julek Kreutzerová, aby společně vytvořili vibrující atmosféru. Při bubeníkově kadenci je však pro tanečnici i diváka pětadvacet minut skutečně tak akorát.