Můj hokejový život s Gulim
Jaký je Milan Gulaš, nejlepší kanonýr hokejové extraligy?
Robert Sára
Ikdyby nesledovala průběh zápasu, stačí, když se manžel zjeví ve dveřích, a ona z jeho tváře bezpečně vyčte výsledek. Nebo dění na tréninku. „A teď je fakt šťastný, takhle si hokej dlouho neužíval,“vypráví Veronika Gulašová. Její Milan je lídrem extraligového bodování, s Plzní mu to šlape a třeba minulý týden nasázel Zlínu v jediném utkání pět gólů. A tak nepřekvapí, že byl reportéry MF DNES vyhlášen nejlepším hráčem února. Stejně jako v lednu. I proto se tentokrát nezpovídá on, ale upřímně o něm mluví nejbližší člověk, který je po jeho boku patnáct let. A zažil s ním vzestupy i pády.
Teď je to vzestup.
Je. Ale před příchodem Honzy Kováře do Plzně bylo poznat, že v kabině nebyla nálada, kterou by si představoval. Proběhla krize a na Milanovi bylo vidět, že se trápí. Tím, že se stal kapitánem, má velkou zodpovědnost. Chtěl to zlomit sám.
Takže si bere práci domů?
Poznám, kdy si chce, nebo nechce povídat. To syn samozřejmě neřeší, jestli je vhodná chvíle, a spustí slovní kulomet. Nenechá ho přemýšlet nad tím, co bylo a nebylo, jestli měl jít puk nahoru, nebo mezi nohy. Ale díky dětem vždy přijde na jiné myšlenky. I kdyby nechtěl.
Zajímalo by mě, jak se tvářil, když se ve dveřích objevil po báječném představení proti Zlínu?
Přišel rozzářený, ale góly v tom nehrály takovou roli. Hráči často říkají, že se nezajímají o produktivitu, ale Guli takový vážně je. Sleduje, jak se mu daří mezi střelci, ovšem nejdůležitější pro něj je, že tým vyhraje. Pokud by prohráli a já doma zmínila, že dal pět gólů, urazil by se a každý bychom spali jinde. Je týmový hráč.
Vy jste ten zápas viděla...
... nejdřív v televizi! Neberu moc ráda malou dceru (1,5) na zimák. Pak jsme šli ven a já na telefonu viděla, jak mu to naskakuje. Štvalo mě, že se v jeho hokejovém životě stala taková věc a já tam nebyla.
Co sedmiletý syn? Je fanoušek?
Užívá si, když může jít s tátou po vyhraném zápase na děkovačku a dělá s fanoušky mexické vlny. Pořád nám tvrdí, že chce strašně hrát hokej, ale my na tom nijak netrváme. Když je hezky, ani nejde na trénink a raději vyrazíme do parku a užijeme si čas společně. To jsme se naučili ve Švédsku, kde se to do nějakého věku neřeší, protože děti má sport hlavně bavit. Tím, že je táta hokejista, se u nás na víkendy nehraje. Takže když dostali v klubu po dlouhé době minulé pondělí volno, syn nešel do školy a jeli jsme si zabobovat na Špičák. Věděli jsme, že to všem udělá dobře. A udělalo.
Však si to právě po duelu se Zlínem chválil. Byli jste tam i s rodinou Jana Kováře, což jen dokazuje, že si oba rozumí i mimo led.
Už měli spolu hrát v Magnitogorsku, ale tam to manželovi moc nevyšlo. Zranil se. A bylo pro něj vysvobozující, že jsme šli do Švédska. Syn má teď prázdniny, jsme v Budějovicích, a tak je Milan sám v Plzni. S Kovym jdou po tréninku na oběd, rozumí si a na ledě je to znát. Jeden chce něco udělat a ten druhý už to ví. Jsou neuvěřitelně sehraní, až se trošku děsím, až Honza po sezoně odejde. Ale když je Milan na ledě, tak spíš než přihrávky sleduji, kolik hitů rozdal a dostal. A jestli přijde s nějakým šrámem domů.
Ani se nedivím. Mám v paměti, jak se zranil v poslední přípravě před olympiádou v Koreji a při rozhovoru s novináři brečel. Zvlášť když už pětkrát byl ve finální přípravě na mistrovství světa, odjel i na turnaj, ale nikdy se na soupisku nedostal.
Když se to stalo, tak jsem si pořád říkala, že takhle to být přece nemůže. Pouštěla jsem si několikrát ten zákrok a opakovala si, že Milan na zranění netrpí. Že ho to při takovém nesmyslném zápase nevyřadí. A ani to nevypadalo děsivě. Obvolávala jsem známé doktory, chtěla slyšet větu: Neboj, bude to dobré. Ale když šel na rezonanci a já věděla, že jede domů, neexistovalo nic, co by vám zlepšilo náladu. To musí přebolet. Ať je Milan tvrďák, jaký je, slzy tam musely být. Jeho hokejové srdce je opravdové. Ale jsem ráda, že na reprezentaci nezanevřel, i když řekl, že je to konečná.
Kdo ho přemluvil?
Začalo to Martinem Strakou. Ten by možná byl radši, aby Milan zůstával doma, kde se mu nic nestane. Ale řekl mu, aby si dveře do reprezentace nezavíral. To bylo prvotní a my nároďák začali řešit doma. Šla jsem na to přes děti a zeptala se Milánka, jestli by chtěl, aby táta zase hrál za reprezentaci. A on zakřičel: Ano! Obrovskou roli hrálo, že mu volali trenéři a dávali najevo, jak je pro ně důležitý. Říkala jsem, že nemůže odejít, když je o něj takový zájem. Navíc se šampionát hraje v Bratislavě, kam bychom mohli přijet.
Snad tu smůlu už zlomí, ne?
Já byla vždycky strašně naštvaná, když mu to nevyšlo. Říkala jsem, že tam jezdí jako sparingpartner. Máš rodinu, trénuješ tam měsíc i dva, a když se blíží konec, vypadneš. Proto se mi líbí, že trenéři teď říkají, že chtějí dát klukům najevo, jak to s nimi bude. To je nejlepší, co může být. Protože když si hráči nevěří, raději jedou s rodinou na dovolenou, než aby tam dva měsíce trénovali. I když Milan se o šampionátu bavit nechce. Teď je pro něj hlavní play off. Tím žijeme.
Jaký je povahou?
Hrozně poctivý, až mě tím trošku štve, protože někdy jsou chvíle, kdy si říkám, že tu zarputilost přehání. Když má s teplotou ležet v posteli, a ne makat na tréninku. Vystihla bych ho třemi slovy – zarputilý, poctivý a přímočarý. Ráda čtu jeho rozhovory, protože jsou opravdové. Takový je i v životě. Když se mu něco nelíbí, řekne to. Někteří ho můžou mít za arogantního hráče. Je dost fotek, na kterých mu z očí létají vzteklé jiskry, ale takový není. Je jen výbušný a nesnáší křivdu. Minulý měsíc mluvil u vás v novinách o rozhodčích, a to je přesně on. Je férový a kapitán na správném místě.
Přitom až do této sezony céčko nikdy neměl. Je hrdý?
A už jím byl teď i v reprezentaci. Když se o tom s trenérem Čihákem před sezonou bavili, bylo vidět, že ho to potěšilo. Že to pro něj není jen písmeno na dresu.
Zasněte se. Je květen, stojí v Bratislavě na ledě a hraje hymna.
Ta myšlenka je úžasná. Ale ještě není správný čas na ni myslet. Jsem nastavená jako Milan, takže teď sním o tom, že Plzeň udělá titul. Zasloužil by si to, protože je hokejový smolař, a já se ptám, proč ještě pohár nikdy nezvedal. To by pro mě bylo nejvíc a já doufám, že bude v play off hodně, hodně vousatý.
Když Plzeň získala titul, pár měsíců předtím odešel do Ruska.
A můj taťka mu od té doby říká půlmistr. Ve chvíli, kdy Plzeň udělala finále, my leželi doma na gauči v Budějovicích. Byl za kluky moc rád, ale já cítila, že je mu strašně líto, že tam nemůže být taky. Na naši svatbu mu Tomáš Vlasák přivezl medaili, ale i tak je to prostě půlmistr. Teď kolem Plzně vyzařuje aura neporazitelnosti a věřím, že neskončí.
Ze Švédska se vrátil do Plzně hlavně kvůli vám?
Ano, blížilo se narození Ellinky a chtěli jsme domů. Babičky a dědové si přáli vidět vyrůstat vnoučata. Milan je v Plzni spokojený, chválí si fanoušky. Je znát, že ho tady mají rádi, že je pro ně důležitý a že není jen kusem masa na ledě. Váží si toho. Chtěl by tu zůstat jako ten fajn kapitán.