Stromy sázíme pro ty, co přijdou po nás

Daniela Málka, ředitele redakce MF DNES

Nevypadá to dobře. Příroda dostává informace, které nedokáže vyhodnotit, a proto se chová zmateně. V úterý bylo u nás v Polabí skoro dvacet stupňů. Důsledek? Včera ráno mě za keři zimolezu překvapily první dva listy medvědího česneku. Běžně přitom náš česnek vyplázne první zelený jazyk v půlce dubna. Nicméně téhle rostlině předčasné probuzení neuškodí. Při obchůzce zadní zahrady jsem objevil něco horšího. Stovky květních pupenů na meruňce jsou nalité k puknutí. Ve čtvrtek má být zase skoro dvacet. Co když meruňka vykvete? To bude blbý. Jestli se meteorologové trefí a o víkendu bude v noci mrznout, bude pro letošek po meruňkách.

Předčasně ožívající vegetace mě nutí posunout zahradní práce. Místo po Velikonocích začnu hned. V minulých letech jsem dřel a experimentoval, hnán vidinou úžasných výnosů ovoce i zeleniny.

Letos budu skromnější, ale nadřu se stejně. Čeká mě totiž velká operace obnova.

Náš pozemek rozděluje cihlová zeď na dvě stejné části. První slouží jako obytná a hospodářská zóna. Tahle půlka pozemku není sice jako ze žurnálu, ale zjara, když rozkvetou stromy a včely křídly rozviřují vůni květů, stane se z ní krásná oáza.

Zato druhá polovina pozemku, ta za zdí, je na tom o dost hůř. Ve svých nejlepších časech bývala útulným travnatým sadem, prosperovaly v ní staré jabloně, majestátní hrušeň, dvě meruňky a jedna rozložitá čačanská lepotica, pološvestka s ojíněnými modrými plody velikosti dětské pěsti. Jenom ten poslední strom vydržel v kondici do dnešních dnů. Ostatní postihl z různých příčin zánik. Tři jabloně se staly obětí kozy domácí, která se utrhla ze řetězu a ohryzala kůru a šťavnaté lýko. Poškození znamenalo pro stromy rozsudek smrti. Další jabloně oschly stářím, hrušeň napadla dřevokazná houba. V létě 2007 se přes naši ves přehnala vichřice a připravila nás o dvě meruňky obsypané plody.

Postupně jsem vysadil nové jablůňky, třešně, meruňky, než ale dorostou alespoň poloviny velikosti svých předchůdců – dožiju-li se toho vůbec – budu starým mužem bez starostí. Ale musím to brát tak, že stromy nesázíme pro sebe, ale pro ty, co přijdou po nás.

Výčet ran, které postihly naši zahradu, ale nekončí. Sad, nedávno zarostlý travnatým kobercem, na němž se pásly slepice a kachny, se loni proměnil v nevzhledný hliněný mlat. Může za to sucho, a taky kuna, která se kamsi odstěhovala. Dokud žila šelma poblíž, stavy kachňat redukovala. Náš kačer byl náruživý pták a své tři kachní manželky oplodňoval tak poctivě, že celkem za sezonu vyvedly až čtyřicet žlutých kachňátek. Jen zhruba čtvrtina se však dožila naplnění svého poslání, tedy stát se hlavní hvězdou chuťového koncertu tříčlenné skupiny, kde zbývající dva spoluhráči jsou zelí a knedlík. O zbytek kačenek se postarala kuna. Jenže ta loni zmizela a nám díky tomu po sadu promenovala početná kachní tlupa. Do toho udeřilo sucho a tráva v sadu uschla. Ač kachny dostaly metráky obilí, přilepšovaly si kořínky a stihly vyplenit celou travní populaci.

Kachny už nemáme. Chceme obnovit v sadu trávu, proto jsme se museli kdákajících opeřenců zbavit.

Než se pustím do ostatních jarních prací, čeká mě fyzická řehole. Zavozit hlínou z kompostu všechny krátery, které kachny při devastaci sadu vyhloubily. Pak obnovit trávník. Nebude to hračka. Slepice zavřu na pár měsíců do výběhu u kurníku, ale musím vymyslet, jak zabránit vrabcům a hrdličkám, aby se nepřilétali pást na vysetou luční směs. Zkusím netkanou textilii. Nikdy bych neřekl, kolik mrzení z toho bude, když se odstěhuje jedna kuna.