Státní medaili fakt nečekám
Do Síně slávy cen Anděl vstoupil zpěvák Michal Prokop.
PRAHA Dvaasedmdesátiletý rockový hudebník patří k propagátorům blues a je spjatý především s kapelou Framus Five.
Z ocenění, které máte na kontě, vyniká zejména cena pro nejlepšího zpěváka na 1. československém beatovém festivalu v roce 1967, která vlastně vaši kariéru nastartovala. Kam byste zařadil uvedení do Síně slávy?
Bezpochyby je to skvělé ocenění. Díval jsem se, že jsem se dostal mezi velká jména. A na rozdíl od Beatové síně slávy, kde jsem sólově i s Framus Five, jsem se tady ocitl mezi osobnostmi, které překračují tu mou žánrovou krabičku bigbítu.
Vy jste i důstojníkem francouzského Řádu umění a literatury, jestli se nepletu.
Ano, ale to je něco jiného. Jde o státní vyznamenání a dostal jsem ho za výkon v kulturní politice, nikoliv umění. Tehdy v roce 1995 jsem byl náměstkem ministra kultury.
České státní vyznamenání nečekáte?
Ne, to opravdu ne. Ani omylem.
Nikdy jste nedostal Anděla ani Slavíka. Nemrzelo vás to někdy?
Pokud jde o Slavíky, tak s tou vizí jsem se rozloučil, když jsem se rozhodl zpívat to, co zpívám. S tím, co mám rád, mi bylo jasné už v šedesátých letech, že na tuhletu metu nedosáhnu. Vůbec mě to nemrzí. Jen si říkám, že Síň slávy by někým mohla být vykládaná ve smyslu – chlapče, už zalez, zaklapni za sebou víko a počkej, až si pro tebe přijdou. (smích)
Naopak, vždyť Česká hudební akademie změnila pravidla tak, aby do Síně slávy mohli vstupovat jen živí, a tedy většinou taky stále ještě aktivní hudebníci!
Vidíte, to jsem ani nevěděl. A ono by to tak asi mělo být. Já si každého ocenění vážím a ten pocit je každopádně příjemný.
Loni na vánočním koncertu jste po letech zpíval svou ranou píseň Tys kámen, což je vlastně takový symbolický oblouk. Zařadíte ji do repertoáru nastálo?
Od té doby jsme s kapelou hráli dvakrát třikrát. Ale mám tu píseň připravenou jako přídavek. Z desky Město ER pravidelně hrajeme Noc je můj den a rád bych oživil i tuhle. Já jsem se jí vždycky trochu bál, protože jsem si nebyl jistý, jestli ji po těch letech ještě slušně zazpívám. Nakonec se ukázalo, že se to ještě dá, i když ty ječivé falzety už tam zkrátka nejsou. Ale asi to funguje. Rád bych zachoval ten princip, že se potkají různé generace a občas si s někým zase něco „střihnu“. Budou tam lidi, které mám rád a kterých si vážím. Doufám, že Vláďa Mišík tentokrát bude zdráv a dorazí. S Vlastou Redlem si zase zazpíváme a taky s Davidem. Víc zatím nemůžu prozradit.