Hokejový revolucionář Lindsay
Ted Lindsay se rval jako ďas. Neváhal se vzepřít vrchnosti. Též proto bude navždy obdivován.
VDetroitu se schylovalo k senzační události. Do tradičního hokejového klubu Red Wings se v roce 1977 měla z Houstonu vrátit jeho ikona, Gordie Howe, spolu se svými syny Markem a Martym.
Fanoušci se jako nadšená děcka těšili na dojemné znovushledání, pokladní v Joe Louis Areně se připravovali na nával diváků, fotografové vymýšleli, jak rodinku co nejnápaditěji zvěční, a novináři si rozcvičovali prsty nad psacími stroji. Čerstvě jmenovaný manažer Ted Lindsay však jednání uťal s razancí, s níž kdysi řešil půtky na ledě.
„Detroit byl součástí naší DNA,“líčil Howe ve své knize Mr. Hockey. „Návrat domů by pro mě znamenal víc než splněný sen. Ale zmařilo ho ego Teda Lindsayho, který dal jasně najevo, že není v jeho plánech.“
Sedm set stehů v obličeji
Ano, právě umíněný mrňous Lindsay, bývalý Howeův kamarád a parťák ze slavného útoku „Production Line“(něco jako Výrobní linka na góly) je hrdinou tohoto článku. Veskrze kladným hrdinou.
V pondělí v 93 letech zemřel a v zámoří se vyrojily tisíce upřímných přání „Odpočívej v pokoji!“.
„Opravdový kavalír, skromný a zdvořilý ke všem,“citovala stránka The Athletic jiného detroitského poloboha, Steva Yzermana.
Robert Blake Theodore Lindsay zvaný „Děsivý Ted“pohnul dějinami NHL. Ostrý chlapík, jemuž rány v obličeji lékaři spravili takřka sedmi sty stehů, se pro dobrou věc nebál vzepřít vrchnosti či přesile. Rozhodně však nebyl andělem, jak dokazuje jeho vztah s Howem, jenž o něm do životopisu nadiktoval: „Mezi mantinely se choval jako grázl. I v soukromí občas byl zlý, třebaže jsem ho tak neviděl příliš často.“
Bývali si blízcí jako bratři. Mezi lety 1950 a 1955 dotáhli Red Wings ke čtyřem Stanley Cupům. Když jeden z diváků v Torontu přes mantinel napadl Howea, pomstil jej pohotovým švihnutím holí. Jenže pak je rozdělily povahové odlišnosti.
Usekněte hadovi hlavu
Nejmladší z devíti dětí Lindsayových podstoupilo mnoho šarvátek. Kluk, jenž vyrostl v hornickém městečku Kirkland Lake, se těsně vyhnul odvodu do 2. světové války, kde bojovali jeho čtyři bratři.
Nevšední hokejové umění skloubil se zuřivou surovostí. S oblibou přiznával, že všechny své soupeře nenáviděl a oni nenáviděli jeho.
Jako odpověď na jeho počínání zavedla NHL nové přestupky – faul kolenem a faul loktem. Ze své nejslavnější bitvy však odešel jako poražený. Ztratil přítele Howea, musel opustit milovaný Detroit. A přece se díky ní stal klíčovou figurou hokejové historie. Vedl povstání hráčů proti diktatuře majitelů šesti klubů, kteří je vykořisťovali.
Zatímco vlastníci dál bohatli, většina borců z NHL o prázdninách chodila na brigády a po skončení kariéry si hned musela hledat novou obživu. Lindsay s několika dalšími hvězdami založil první asociaci, jež měla hájit zájmy hokejistů, čímž rozpálil šéfy týmů. Odplata byla krutá. Kapitána Lindsayho pro výstrahu vyměnili do Chicaga, nejslabšího mužstva NHL. Jeho syn Blake řekl webu The Athletic: „Detroitský manažer Jack Adams byl mým kmotrem, přesto nakázal: Zbavte se ho. Usekněte hadovi hlavu!“
Howe tenkrát kumpána nepodpořil. Necítil se na roli bojovníka, slova „stávka“se bál jako čert kříže, zavánělo mu komunismem. Prostě chtěl dál hrát hokej.
Kdo ví, zda by statečnějším postojem něco změnil? Jedno kamarádství se každopádně rozpadlo. Hlavně proto Lindsay dvacet let poté zatrhnul Howeův návrat do Detroitu.
První pokus o vytvoření hráčské unie záhy ztroskotal. Na průkopníky nicméně později úspěšněji navázali další odvážlivci, kteří sportovcům vymohli o dost důstojnější pracovní podmínky. „Každý z nás by měl být Tedu Lindsaymu vděčný,“říká se mezi hokejisty.
Bez manželky nejdu
Příběh Děsivého Teda je prostě kouzelný. Rád vyprávěl, kterak v Kirkland Lake v zimě bruslíval do školy po namrzlých ulicích. Jen křižovatky byly posypané pískem, ale i ty se daly nějak překlopýtat. Ještě donedávna působil tělesně i duševně čile. Jako vítaný host navštěvoval arénu Red Wings i všemožné akce.
Dokola objasňoval, proč 23. dubna 1950 jako první vítěz Stanley Cupu vzepřel trofej nad hlavu a objel s ní oslavné kolečko podél hrazení: „Uvědomil jsem si, kdo mě platí. Ne majitelé, ale lidé v hledišti, kteří si koupili lístky. Tak jsem jim jel pohár ukázat zblízka.“
O vznik další tradice se přičinil v roce 1966, kdy jej uvedli do Síně slávy. Na slavnost chtěl vzít manželku a potomky, což mu bylo zakázáno, neb akce byla jen pro pány.
A tak Lindsay poděkoval za pozvání a účast odmítl: „Po vítězství jsme bezva chlápci. Ale když se nedaří, působíme jako otravní mrzouti. Naši nejbližší si s námi dost vytrpí, tak by si měli užít i pěkné chvíle.“
Pořadatelé se zastyděli, změnili pravidla a všechny další bankety už zpřístupnili též ženám.
V poslední době se Lindsay rval za děti, jež trpí autismem a na něž jeho nadace vybrala přes milion dolarů. Štvalo ho, že spousta otců po odhalení nemoci opustila své rodiny. „Nebuďte dezertéři!“vyzýval muže s typickou naléhavostí.
Ač se vztah s Howem nepovedlo spravit a protivníci mu nezapomněli jeho surovosti, na svůj odkaz mohl být Lindsay právem pyšný.