Testování svobody vodáckými hrdly
Miroslav Korecký
Vedle zákonů, které hýbou politickým systémem, nebo alespoň národním hospodářstvím, procházejí parlamentem i útlejší a méně ambiciózní opusy, často až – s prominutím – úplné blbiny. Ale paradoxně právě ty bývají často nejvěrnějším lakmusovým papírkem pro zkoumání toho, jak jsme v této zemi aktuálně na tom se zbytky svobody.
Už rok se třeba ve Sněmovně vede spor o to, kolik alkoholu smí protéct hrdlem vodáka před plavbou. Rozpětí variant bylo maximální: žádný alkohol, 0,5 promile, 0,8 promile, 1 promile, bez omezení. Tématu rozumí každý (kdo z nás nebyl nikdy na vodě?), takže diskuse byla košatá, zákon pendloval parlamentem tam a zpět, návrh stíhal protinávrh. Po včerejšku máme za sebou první kolo, zákon míří ze Sněmovny do Senátu. A jak si stojíme v mezičase?
Pokud jde o (ne)pití vodáků, je to mírný pokrok v mezích zákona. Ve srovnání s aktuálním stavem, kdy smí policie na vodě pokutovat i toho, kdo si jen čichl ke špuntu, hrozí propříště flastr jen nad půl promile alkoholu v krvi. To by mělo omilostnit ty, kdo si dají jedno či dvě piva k obědu nebo po ránu vyjedou se zbytkovým alkoholem ze včerejšího večera. Zaplať pánbůh za ty dary!
Pokud jde obecněji o svobodu, není to žádná výhra. Původní motivací zákona bylo před rokem úplně zrušit nesmyslnou buzeraci v podobě policejních kontrol u jezů či osvěžoven. To by neznamenalo generální pardon pro alkoholem posílené vodní predátory. Na ně by samozřejmě pamatovaly obecnější normy, které postihují ohrožení kohokoliv včetně případů, které se stanou pod vlivem alkoholu. Nakonec nad tímto liberálnějším pojetím zvítězil opačný princip, tedy trestat všechny, kdo přesáhli nějakou hladinu alkoholu v krvi, i kdyby nikdy v životě nikoho neohrozili.
Právě toto věčné, nikdy nekončící hledání hranice lidské svobody dělá z podobných zdánlivě banálních sporů velké politikum. Jde o to, do jaké míry se aktuálně prolamuje stará liberální zásada „žít a nechat žít“a do jaké míry naopak kraluje státní dirigismus, sociální inženýrství a myšlenkový bolševismus. Tuto bitvu nejde nikdy vyhrát, maximálně v ní lze nikdy nepolevit, ať už jde o protikuřácký zákon, povinné přilby pro cyklisty, alkohol na sjezdovkách, reflexní označení chodců nebo třeba povinné montování tísňových krabiček eCall do aut.
S drobnou znalostí myšlenkových pochodů v české politice lze vodákům gratulovat, že z první fáze debaty o uvolnění šroubů nevyšli ještě s povinnými vestami, přilbami, absolvováním kurzu vůdce plavidla a lékařským potvrzením o bezinfekčnosti.