Pětka v žákovské? Někdy stačí najít k látce jinou cestu
Doučování může dětem změnit život, říká student Luboš Spálenka, zakladatel projektu Pětky do koše. On sám s klienty probírá obávanou matematiku.
Po špatných zkušenostech z brigád se Luboš Spálenka rozhodl v osmnácti letech začít podnikat sám. A to v oblasti doučování. „Zjistil jsem, že umím dobře vykládat matematiku. Potřeboval jsem si vydělat nějaké peníze, takže jsem udělal pár letáčků a webové stránky. Zájemců začalo být víc, než jsem dokázal zvládnout,“říká o začátcích autor projektu Pětky do koše.
Jak si osmnáctiletý kluk řekne „umím matematiku, brigády mě nebaví, budu doučovat a udělám si z toho práci“místo toho, aby šel s kamarády na pivo?
Na konci druháku jsem byl na brigádě na ranči, kde se mnou paní vedoucí jednala nepěkným způsobem a přišel jsem na to, že mám asi na víc než čistit chodníky od plevelu a ještě se doprošovat toho, aby mi zaplatila výplatu, na kterou mám nárok. Chtěl jsem dělat něco, co mě bude bavit, budu svým pánem a někomu pomůžu. Z téhle rovnice mi vyšlo doučování matematiky. Udělal jsem první letáčky, provizorní webovky a začali se mi hlásit lidé. Když jich bylo hodně, začal jsem okolo sebe skládat tým lidí, kteří by mi s tím pomohli a poptávku uspokojili.
Co je hlavním smyslem vašeho doučování – naučit děti na jedničky, nebo „jen vyhodit“ty pětky?
Díky nám se děti můžou zlepšit aspoň na čtyřky. Ale taky pochopí, že učit se dá i jednoduše a jinak, než je tomu ve škole. Když jim v hodinách vysvětlují něco složitě, tak to ve skutečnosti vůbec složité být nemusí. Což je například vidět právě v matematice, kde je několik cest, jak se dobrat správného výsledku. A každému dítěti vyhovuje jiný způsob, jak se něčemu dobrat.
A kdo má zájem? Ozývají se vám spíš rodiče, nebo děti?
To je věc, která mě asi nejvíc překvapila. Spousta dětí se nám hlásí sama s tím, že mají špatné známky, nechápou látku a chtějí se zlepšit, naučit se to. To jsem nečekal.
Je víc způsobů přístupu, které při doučování využíváte? Máte nějaký svůj osvědčený mustr?
Způsobů je vždycky víc, fungují plus minus všechny, záleží, co komu vyhovuje. Díky tomu, že jsme si s našimi žáky věkově blízko, můžeme učit vzájemně. Stalo se mi, že jsem se během doučování i já dozvěděl, jak vyřešit příklad způsobem, o kterém jsem vůbec nevěděl.
Co na to říkají učitelé, narážíte někdy na jejich odpor? Vědí to, že žáky doučují studenti?
Vědí to a zatím je to vesměs pozitivní, zatím se jim ta myšlenka líbí. Ale jsou samozřejmě i někteří, kteří s tím úplně nesouhlasí. Například když doučujeme, tak se od dětí dozvídáme, že jim učitelka nedovolí příklady počítat způsobem, který jsme ho učili my, i když je správný.
Proč?
Protože jediný správný názor je názor toho učitele, nikoho jiného přece...
Setkáváte se s tím často?
Docela jo, především u těch konzervativnějších učitelů.
A jen v matematice?
Tím, že právě ji doučujeme nejvíc, je nejvíc takových reakcí. Podobné zkušenosti mají však i kolegové, kteří doučovali angličtinu. Ale víc ohlasů od učitelů je pozitivních.
Matematika je faktická disciplína. Kde jsou tedy ty jiné cesty, které můžete dětem během doučování ukázat, aby se dobraly stejného výsledku a šlo i o správný postup?
Jde právě o tu cestu – někomu vyhovuje jít na to oklikou, jinému zase přímo. Hezky se to dá ukázat na procentech. Procenta se dají řešit přímou úměrou, tedy trojčlenkou, nebo vzorcem, nebo to počítat přes jedno procento. Všechny postupy jsou správné, všechny vás dostanou ke stejnému a správnému výsledku, jen každý vyhovuje někomu jinému. Proto se snažíme ukázat všechny tři, aby si děti mohly vybrat, který je zrovna pro ně ten nejlepší. A ten je pak naučíme opravdu dobře a nejvíce ho procvičujeme.
A v tom tedy narážíte na učitele, jenž dětem říká „počítejte příklad trojčlenkou“, i když dítěti vyhovuje více způsob přes jedno procento? Přesně tak. A dokážete to učitelům nějak rozmluvit?
Proti tomu se dá těžko bojovat a ani na to vlastně nemáme prostředky. My s učiteli přímo nijak nejednáme, jen doučujeme děti. Takže my jdeme a naučíme to děti tím daným způsobem, který učitel vyžaduje.
Je podle vás tedy důležité umět všechny tři způsoby? Nebo stačí ten jeden?
Nám stačí ten jeden. Jsme rádi, když dětem zadáme úlohu, kterou jsou schopné jakýmkoli správným způsobem vypočítat. Je nám jedno jakým, pokud je správný a je správný i výsledek. I cesta je cíl.
Vybíráte si, koho budete doučovat? Když vám někdo nesedne, předáte ho někomu jinému?
Ne, to většinou ne. Jednak je to dané tím, že není moc komu je předávat, protože naše kapacity jsou pořád velmi omezené. Schopných lidí, co mohou doučovat, je málo. A jednak je to také tím, že doučovat chceme všechny, co o to mají zájem. Když si společně ne úplně sedneme, tak jen nenavazujeme žádné přátelské vztahy, jak to máme běžně ve zvyku, ale jen se učíme. Jindy si napíšeme i mimo doučování a jsme v kontaktu.
Kolik toho může dobré doučování změnit?
Nechci znít pateticky, ale může změnit celý život. O prázdninách jsem připravoval jednoho kloučka na reparát a díky tomu, že opravnou zkoušku udělal za dva, tak může jít na střední školu s maturitou. Kdyby ho neudělal, tak by musel opakovat ročník, a tím by mohl jít jen na učňák.
A mění dobré doučování i přístup dětí k předmětu a učení obecně?
Myslím, že jo, protože jsem měl na doučování kluka, který mě uvítal slovy „nemám rád matiku a doučování nechci“. A když jsem s ním začal dělat úlohy, pod kterými si uměl něco představit, tak otočil a říkal „ty jo hele, já se na to učení s tebou normálně začínám těšit“. A které dítě se těší na to, že se bude učit matematiku?
Evidentně nějaké, které se učí s vámi.
To zní sice hezky, ale naštěstí to u nás mají všichni podobně. Jak doučující, tak klienti. Sám jsem musel zase nějaké hodiny vzít, protože poptávka byla veliká a nebyli jsme schopni to pokrýt.
Jak probíhá hodina?
U každého individuálně. Osobně to dělám tak, že se s lidmi seznámím, prohodíme pár vět, povídáme si o životě a pak s čím potřebují pomoct, co naučit. Ke konci lekce se ptám na jejich dotazy, zrekapitulujeme učivo, a pokud se vídáme víckrát, dávám jim i nějaký „úkol“napříště, aby klienti věděli, co budeme probírat, jestli to bude navazovat a podobně. Není to tak, že by nad námi stáli rodiče a kontrolovali, jak doučujeme, zajímají je výsledky. Někdy totiž dojíždí lektor za klienty přímo domů, a to jim dáváme příspěvky na dopravu. Jindy je to naopak, nebo se jednoduše scházejí tam, kde se společně dohodnou. Je to volné a vyhovovat to musí oběma.
Jak si vybíráte lektory? Jsou to studenti, takže žádné doporučení nebo zkušenosti s učením nemají.
Nejdříve to bylo z okolí spolužáků a známých. Pak už známí známých, protože těch nabídek bylo hodně.
A jak víte, že jsou v učení dobří?
To nevím. Ale spoléhám na zpětnou vazbu. Rodiče nebo žáci a studenti rychle řeknou, když jim něco nevyhovuje, hodiny nejsou podle jejich představ, výsledky chybějí. Odrážím se od toho, jestli to ti lidé skutečně dokážou vysvětlit, i když za sebou nemají pedagogickou fakultu. Zatím si myslím, že pokud už někdo sebere odvahu a napíše nám, že by chtěl doučovat, tak předmět ovládá, věří si a jinak by do toho nešel. Samozřejmě je lákají peníze, ale znají zdravou míru sebedůvěry. Když jim na doučování nabídnu deváťáka, jsou mi schopní říct „na to se necítím“a chtějí raději třeba sedmáka.
Vy sám je ale jinak nezkoušíte.
Zatím si to nemůžu moc dovolit. Taky nejsem učitel.
Takže kdybych vám já řekla, že chci doučovat, tak mi budete věřit?
Ze začátku vám zkusím věřit, a když s vámi budou problémy, tak pak bude zle. Ale s klienty každý měsíc komunikuji a ptám se, jak jsou s výukou spokojení, jestli to přináší výsledky a podobně. Ale vás bych stejně nezaměstnal. Nejste student, a to je podmínka.
A jaké jsou vaše ceny?
Aktuálně 150 až 200 korun v závislosti na lokalitě. Momentálně doučujeme v Benešově, Táboře, Berouně, Praze, Jihlavě a Ostravě. Podílí se na tom dvacet lidí a pomalu se rozrůstáme dál, děláme také komplexní kurzy na přijímací zkoušky.
Dá se doučováním vydělat?
Na uživení to určitě není, a to ani pro mne jako autora projektu. Takže vydělat zatím asi ne, ale přivydělat. I když někteří naši doučující mají pocit, že nejsou za to, co odvádějí, dostatečně ohodnoceni.
A je to pravda?
Je i není. V Praze někteří dostávají 300 až 400 na hodinu, přičemž u nás mají 100, 150 korun, motivující to není. Takže musíme ceny trochu zvednout, ne o stovky, ale tak, aby se studentům vyplatilo doučovat.
Jak v osmnácti letech zvládáte administrativu, která s tím přichází?
Všechno mám na vedlejší činnost na živnostenský list, s lektory jsou to dohody o provedení práce, je to všechno legální, poctivě daním.
Řekněme, že vám zavolám, že chci doučování. Jak bude domluva vypadat?
Zjistím, odkud jste, co potřebujete doučit. Podle toho se podívám, který lektor by vám mohl vyhovovat a kolik má lidí. To proto, aby to bylo férové a takzvaně si „mohli přivydělat všichni“. Spolu pak komunikujeme jednou měsíčně, kdy vám posílám fakturu a chci vědět tu zpětnou vazbu.
Chodíte do školy, poté doučujete, pak doma organizujete další doučování ostatních lektorů, sám máte domácí úkoly a přípravu do školy. Kdy se učíte věci pro sebe do školy?
Většinou po nocích, po cestách, což denně dělá v dojíždění tak hodinu a půl. Ve škole mám nějakých třicet tři hodin, týdně teď kvůli nedostatku lidé doučuji tak sedm hodin a pak mám ještě administrativu spojenou s Pětkami do koše, jako je domlouvání doučování, vyřizování požadavků a podobně.