Proč jsou čeští brankáři tak dobří
V Evropské lize zbývá šestnáct nejlepších klubů a ve čtyřech chytají Češi. O čem to svědčí? Je česká brankářská škola in?
Vpolovině února to bylo 29 let, co poprvé chytal anglickou ligu. Fanoušci West Hamu ho dodnes ctí. Ve vděčném chorálu o něm zpívají, že pochází nedaleko od Moskvy. Zaprvé je to vlastně pravda a zadruhé se to v angličtině pěkně rýmuje: „My name is Ludo Miklosko, I come from near Moscow!“
Mikloško už dávno nechytá. V sedmapadesáti pracuje v agentuře Sport Invest, hledá nadějné gólmany a radí jim.
Čeští brankáři teď prožívají napínavý týden. Hned čtyři proti sobě bojují v osmifinále Evropské ligy. A to není všechno. Pavlenka z Brém patří mezi esa bundesligy, Hladký se Zlámalem chytají skotskou ligu, veterán Drobný léčí v Düsseldorfu zlomenou ruku, Zima se snaží v italském Livornu, obr Holý v anglickém Gillinghamu. „Netroufám si říct, že jsme top, ale chytat umíme,“poví Mikloško, jenž dohlíží na talenty v Manchesteru United nebo v Liverpoolu.
Plánička, Viktor, Dolejší, táta a syn Koubové, Stejskal, vy, Petr Čech! Copak neexistuje termín česká brankářská škola?
Neslyšel jsem o něm. My vždycky bývali spíš samorosti, talenti od přírody. Ale je pravda, že se u nás rodí spíš brankáři než třeba špílmachři nebo střelci.
Čím to?
Obecně nám nikdy nevadila tvrdá poctivá práce. Role brankáře je navíc hodně nevděčná. Odchytáte pět výborných zápasů a nikdo si toho nevšimne. Jednou vám vypadne balon z ruky a hned to schytáte.
V osmifinále Evropské ligy chytají Vaclík, Koubek, Čech a Kolář. O čem to svědčí?
Je to vyznamenání a důkaz, že se objevila výborná generace. V posledních patnácti dvaceti letech – pokud pominu Petra Čecha – byla spíš tma. Mladí gólmani nedostávali příliš šanci. To mi na české lize trochu vadí. Trenéři často nemají odvahu vsadit na mladého, aby náhodou něco nezkazili.
To všude, ne?
To tedy ne! Tvrdím, že jsme příliš malý národ na to, než abychom talentům nedávali šanci hned. Nebo aspoň co nejdřív. Teď je výjimkou dvacetiletý Trmal ve Slovácku.
Stejně se mi zdá, že brankářských talentů mají Češi pořád dost.
Fotbal se vyvíjí a my se rádi učíme. Brankáři mají specializované tréninky, což za nás nebývalo.
Vy jste taky býval samorost?
Do čtrnácti jsem hrával v poli. Pak jsem v zimě začal od nás z Němčic jezdit do Prostějova na brankářské tréninky. Tělocvična, gymnastika, medicinbaly, žíněnky. Okouzlilo to a už jsem chtěl jen chytat. V patnácti se ozval Baník, že by mě zkusil.
To byl rok 1976.
Posledního června jsem dostal na základní škole vysvědčení a prvního července seděl v kabině ostravského áčka.
Sedl jsem si do kouta a ani nedutal. Vojáček, Lička, Rygel, Radimec... Borci.
Dělali si srandu, že se nesmí mluvit sprostě, aby mě nenakazili.
Brankáři se o vás postarali?
Pavol Michalík a hlavně Franta Schmucker mi šli příkladem. Franta pomalu končil kariéru, chtěl se zaměřit na brankáře, aby jim pomáhal. Na talent měl čich. Co on dokázal! Vychoval mě, Pavla Srnička, Bernadyho, syna Ivoše, Víťu Baránka.
Počkejte, vám bylo jen patnáct.
Měl jsem metr devadesát a byl hubený jako tyčka, ale Schmucker viděl, že se nebojím. Přitom začátky byly krušné. Na tréninku bylo všechno tak rychlé, že jsem se za míčem jen otáčel. Než jsem se odrazil, šel jsem rovnou pro balon do sítě.
Petr Čech mi vyprávěl, jak si při první profesionální štaci lepil na prsty náplasti, aby ho střely tolik neštípaly.
Chápu. Mezi juniorským a dospělým fotbalem je obrovský rozdíl. Trvá to, než si zvyknete, než se oboucháte. A někdo se neobouchá nikdy. Být brankářem, to je bolavé řemeslo. Jen opakování, dřina, opakování a dřina.
Poznáte talent na první pohled?
Vidím předpoklady, ale vývoj u kluků je vždycky nevyzpytatelný. Záleží, co chtějí obětovat. Pokud si zvolí zábavu a pohodlnější život, nikdo je nedonutí, aby pracovali, jak mají. Zásadní je ctižádost, vůle a láska k fotbalu. Proto je v přechodu mezi dospělé tolik odpadlíků.
Předpokládám, že za vás to bylo jiné.
Nerad to říkám, ale ano. My vážně měli jen fotbal. Navíc Baník byl snad první klub v republice, který měl trenéra, který se věnoval speciálně brankářům. Na plný úvazek.
To byl zrovna Schmucker, který v lize vychytal 99 nul.
Franta přesně věděl, co brankáři potřebují, že se musí trénovat jinak. Od rozcvičky počínaje. Zatímco hráčům v poli se stačí protáhnout, brankář musí hned rozehřát kompletně celé tělo. Od palce na nohou po poslední vlas na hlavě. Jinak hrozí, že se při prvním pádu zraní.
Legendární ostravský trenér Evžen Hadamczik měl pro brankáře pochopení?
Podporoval nás. On byl vizionář.
V čem?
Jakmile viděl talent, soustředil se na něj.
On byl vůbec jiný, že? Do ligy vstoupil před čtyřicítkou, vyhrál s Baníkem dva tituly a pak se kvůli depresím oběsil.
Moje vzpomínky na pana Hadamczika jsou jen dobré. Vybavuju si, jak do detailu studoval německý a holandský fotbal, bral si příklad z maličkostí. V Baníku třeba o každém věděl, co dělá, s kým chodí, s kým žije, jak žije.
Přeháníte.
Vůbec ne. Když mi bylo osmnáct a odcházel jsem na vojnu do Chebu, vzal si mě stranou: Luďo, vím, že máš vážnou známost a hned po vojně by ses měl oženit.
Dobrá rada?
Já se oženil ještě dřív (úsměv). Hadamczik byl přesvědčený, že nás naše holky udrží doma. Že se budeme věnovat jen rodině a fotbalu.
Brankářům se věnoval nějak speciálně?
Na to měl přece experta. Frantovi Schmuckerovi se do práce nepletl.
I když jste to už naznačil, v čem je brankářský trénink jiný?
V tom, že nikdy nejste hotoví. Pořád musíte opakovat. Pořád se musíte učit a zdokonalovat. Technika chytání se vyvíjí.
Co radíte vy?
Spousta brankářů, když vyběhne na centr, chce míč vyboxovat. Stačí jim, že zažehnají nebezpečí. Já říkám: Neboj se balon chytit. Od toho jsi přece brankář.
Na tréninku je to snazší.
Trénink je základ, aby se vám dařilo v zápasech. Je rozdíl, pokud brankáři vštěpím, že musí i prudké rány chytat, nebo je stačí vyrážet. Možná si myslíte, že jsem stará škola, ale já jsem přesvědčený, že to funguje.
Jak?
Na české lize mi trochu vadí, že trenéři často nemají odvahu vsadit na mladého brankáře, aby náhodou něco nezkazili. Výjimkou je teď dvacetiletý Trmal ve Slovácku.
Chyť balon do prstů, udrž ho a nemůže se nic stát. Jakmile míč vyrazíš, nemáš ho pod kontrolou.
A jste v nebezpečí.
Míč se za chvíli může vrátit jako bumerang. U centrovaných balonů to platí především. Brankářům vždy radím, aby se i pod tlakem snažili centr chytit. Nesouvisí s tím jen správný odhad, ale taky sebevědomí.
Jak často byste to trénoval?
Klidně každý druhý trénink. Pokud brankář chytá centry jednou dvakrát za měsíc, je to strašně málo. Z toho se nic nenaučí, přitom centrované míče patří k nejtěžším brankářským úkolům.
V čem přesně?
Musíte chytit balon v nejvyšším bodě, protože právě v tom místě máte s rukama nad hlavou největší náskok před hráči. A nesmíte vnímat nic kolem sebe.
To se dělá jak?
Tréninkem. Opakováním. Brankář si musí vsugerovat, že skáče na balon sám a nikdo mu nepřekáží, přitom ve skutečnosti je všude mumraj hráčů, kteří do něj můžou drcnout a vyvést z rovnováhy. Musíte na to být připravený.
Na to hledíte, když doporučujete brankářské talenty?
Pro mě je důležité, aby se kluci nerýpali ve svých chybách. Jakmile jednou vlezete do brány, je to zlom, který vás provází celý život. Od té doby jste na čáře sám. Nikdo jiný vám nepomůže. Když špatně vyběhnete, seřvou vás. Když míč zbytečně vyrazíte před sebe, křičí na vás.
Co z toho plyne?
Začnete mít strach, přitom z chyb se nesmí dělat věda. Pusťte to z hlavy, sebevědomí brankářů se musí podporovat: Nevadí, žes ten centr vyrazil, hlavní je, že sis troufl vyběhnout.
Ale chytnout by měl, ne?
To bylo moje krédo. Snažit se chytit, ne vyrazit.
Vaši následovníci v české reprezentaci to dělají.
Máme štěstí, současná generace je výborná. Vaclík, Koubek, Pavlenka, klobouk dolů.
Ke komu máte nejblíž?
Za Tomášem Koubkem, když mu bylo osmnáct, jsem odjel do Hradce Králové a seřval ho jako malého kluka. Přes svátky ztloustl snad o pět kilo. Zpohodlněl, Hradec pak sestoupil do druhé ligy a Tomáš ani nechytal. Řekl jsem mu na rovinu: Můžeš se buď vzpamatovat, nebo se na to úplně vykašlat.
Zapůsobilo to. Přes Liberec a Spartu se dostal do Rennes.
Záleželo jen na něm, jak zareaguje. Našel si výživového poradce a začal držet dietu. Někdy je potřeba pochvala, jindy bič. Sláva je příliš pomíjivá. Já můžu jen poradit a snažit se, aby jim to nelezlo moc do hlavy.
Daří se to? Zrovna vaše agentura má několik brankářů na elitních adresách.
Musím to zaklepat, ale jejich trenéři si je chválí. Dokonce tvrdí, že kluci jsou na sebe až příliš tvrdí.
To vadí?
Vůbec ne. Neflákají se, makají. Jen se nesmějí babrat v chybách, které logicky občas přijdou. Stane se, jede se dál!
Tak postupně: Matěj Kovář, 18 let, Manchester United.
Reprezentační trenéři ho opomíjeli, ale na mě působil ohromně poctivě. Má postavu, je mrštný. Na něm nepoznáte, jestli je levák nebo pravák, oběma nohama výborný.
Ale začátky byly krušné.
Poslali jsme ho na zkoušku do West Hamu a trenér mi za dva dny volal: Už nemůže, nestíhá, musím ho nechat odpočinout.
Ze Slovácka nebyl zvyklý.
Ani náhodou. Rok na sobě poctivě makal a doporučili jsme ho do Manchesteru. Na testech uspěl a za dva týdny mi trenéři šeptali: Ludo, tak dobře sem nezapadl ještě nikdo, ten váš Matěj je klasa. Trenér Mourinho ho bral jako trojku k ligovým zápasům.
V akademii Manchesteru United se učí i Ondřej Mastný z Jihlavy.
Při první zkoušce udělal pár chyb, ale zdál se být zajímavý, tak ho United pozvali znovu, na tradiční turnaj do Oakhamu. Nezávisle na sobě požádali o názor pět svých skautů a pověřili i trenéry juniorských týmů, aby na něj udělali reporty. A Ondra uspěl. Proti Leicesteru chytil penaltu, proti Chelsea byl bezchybný. Byl ve správný čas na správném místě.
Takže věda, nebo štěstí?
Nejdůležitější je talent, ale aspekt štěstí funguje. Víťa Jaroš, odchovanec Slavie, přijel na zkoušku do Liverpoolu. Druhý z vytipovaných gólmanů si při tréninku zlomil malíček, takže Víťa mohl chytat o zápas víc.
To rozhodlo?
Dostal větší prostor, aby mohl zaujmout. Při druhém zápase udělal kiks. Zpracoval si dlouhý nákop, pod tlakem chtěl balon rozehrát, ale odskočilo mu to a dostal gól do prázdné. Mohla se mu podlomit kolena, mohl se psychicky složit. Jenže on za pět minut zvládl ještě složitější situaci tím, že balon před útočníkem zasekl. A Liverpool si řekl: Jo, toho chceme!
Co šestnáctiletý Adam Stejskal v Salcburku?
Jeho přesun z Brna se připravoval skoro rok. Přeskakuje kategorie, už chytá za béčko, a hlavně se pořád učí. Jen na něm záleží, jak to bude pokračovat.