Jiří Suchý: Začínám střední věk
Improvizovaný večer je někdy úspěšnější než hra, kterou píši půl roku, podotýká Jiří Suchý k další cestě svého Semaforu. Legendární scéna letos oslaví šedesátiny sérií speciálních představení.
Vlistopadu uvedl novou hru Metoo, která se humornou formou dotkla aktuálního trendu, na leden připravil večer k výročí státu. Nadále píše, skládá, kreslí. Vystupuje v televizi i v rozhlase a krom toho nyní natáčí dokument s Olgou Sommerovou o své osobě. Jiří Suchý si ve svých sedmaosmdesáti rozhodně neužívá pokojný důchod zasloužilého divadelníka. Jeho Semafor tedy na podzim oslaví šedesát let přímo pod taktovkou svého zakladatele.
Co Semafor k blížícím se šedesátinám chystá?
Původně jsme oslavu chtěli dělat v Rudolfinu, pak ve Smetanově síni, ale byly problémy s termíny a financováním. Tak jsem řekl, že to oslavíme u nás v divadle, když odsuneme stupně, dá se tu nainstalovat stolové zařízení. Takto se tam ale vejde jen šedesát lidí. Řekl jsem si tedy, že pozveme šedesát osobností z historie Semaforu a další významné diváky ze světa kultury. Pro ně uděláme VIP představení, které bude snímat televize. Totéž představení pak odehrajeme desetkrát v klasickém jevištním nastavení pro naše příznivce. Tím se tak naplní takový počet diváků, jako bychom hráli v nějaké velké síni.
Co publikum uvidí?
Bude se to jmenovat To nejlepší z nejhoršího. Za historii Semaforu jsme měli asi tak čtrnáct šestnáct propadáků. Což ze sto pětatřiceti her, které jsem pro Semafor napsal, není zas tak moc. Třeba Papírové blues z roku 1961. Anebo Sekta z roku 1964, kdy se ode mne odvrátila řada fanoušků. Tenkrát i Jiří Šlitr řekl, že do toho nejde, ať si hudbu složím sám. Tak jsem si ji složil a měla nečekaný úspěch a já ji nakonec slyšel v Národním divadle v provedení sedmdesátičlenného orchestru a s velkým sborem, když si ji Miloš Forman vybral jako intermezza do Šlitrovy opery. V každém propadáku se tedy našla čísla či písničky, které velmi uspěly, ovšem už nestačily zachránit celé představení. Uděláme proto večer sestavený z těchto čísel. A samozřejmě v závěru nesmí chybět veliký blok nejslavnějších, to by nám diváci neodpustili.
Dá se vysledovat, že starší hry jsou úspěšnější. Čím to je?
Samozřejmě, tituly, které mají lidé pod kůží, tedy Kytice, Kdyby tisíc klarinetů nebo Čochtanův divotvorný hrnec, se prodávají ohromně. Kdo ví, třeba je to tím, že už nepíšu tak dobré věci. Člověk však může být občas sám k sobě nekritický. A tak co napíšu, to se mi samozřejmě líbí, poněvadž je to humor, jaký mám rád. A pro mne je slovo humor klíčové. V našem divadle prostě divák netrne, jak to s hrdinou dopadne, děj nikoho nezajímá. Je jen prostředkem, na který navlékám fórky a písničky. Říkám si, že až mi humor dojde, lidé k nám přestanou chodit. A jinak samozřejmě zažíváme výkyvy, ale to je všude. Pamatuji si, že když jsem se byl jednou podívat na Voskovce a Wericha, tak se Werich otočil k publiku a řekl: „To publikum tady dnes sedí jako tvaroh!“A já měl přitom pocit, že se všichni skvěle baví.
Bilancujete nyní i osobně?
Nedávno jsem uvažoval, že si musím na těch šedesát let udělat nějaký pohled. Ale jelikož jsem časový štvanec, tak jsem se k tomu nedostal. Napsal jsem nedávno ve Staré frontě ZÍTRA, tedy ve svém blogu, který nyní vydávám i v tištěné podobě, poděkování komunistické straně. Poněvadž kdyby nás ona nezačala šikanovat v našich začátcích, tak by se o nás třeba nikdo nedozvěděl. Hráli jsme tehdy v Redutě, zapadlé vinárně, a oni o nás začali psát jako o hnízdu reakčního umění. Lidi zbystřili a začali k nám chodit. Takže nám tehdy velmi pomohli a já si uvědomil, že jsem jim dosud nepoděkoval. Tudíž jsem tak učinil.
Za minulého režimu lidé snadno hledali jinotaje. Je dnes těžší vytvořit humornou hru?
Nejsme satirické divadlo, já jsem se vždy satiry stranil. Zajímavé bylo, že u nás lidé vždy nacházeli jinotaje, mnohdy jsme ani netušili, že tam jsou. Udělat tehdy vyslovenou satiru proti straně by znamenalo, že druhý den nejsme. To se nám nechtělo, byli jsme úspěšné divadlo, o kterém se říkalo, že se do něj lidé chodí nadýchat čerstvého vzduchu. A po převratu mne představa, že teď, když se to smí, budeme do všech šít, k sobě nepřipoutala. Je sice pravda, že v některých hrách se nám mihne něco, co připomíná satiru. Ale to vzniklo zcela bezděčně, protože mě to při psaní napadlo a tak jsem to tam nechal. A diváci to berou. Naposled zabodovala ve hře Šest žen věta: „Pro koho se rozhodnout, když jedni mají pravdu a druhejch je víc?“Lidé se tomu smějí, protože cítí, že tak to teď asi je.
Je něco, co byste za ty roky v Semaforu udělal jinak?
Všecko. Všecko bych dělal jinak. Dodnes máme na repertoáru nové verze některých starých her: Kdyby tisíc klarinetů, Šest žen, Kytice... Pokouším se tu o nový pohled na staré téma.
A jakou budoucnost s divadlem plánujete?
Teď máme jeden veliký výhled. Došli jsme k tomu v nedávných dnech. Začalo to 6. ledna, kdy jsme uspořádali k výročí Tříkrálové deklarace improvizovaný večer ČSR a Tři králové. Povídali jsme si, zpívali jsme písničky od stoletých až po současný Semafor. Publikum s námi ten večer ohromně šlo, mělo to atmosféru, podobnou mívají jen naše improvizované jazzové večery Co na světě mám rád. I ty jsou nepřipravené a také při nich vždy vznikne výtečná nálada. Tak jsme si s Jitkou Molavcovou uvědomili, že v tom je asi naše největší síla. Najednou jsme prostě zjistili, že večer, který připravíme za půl dne, může být někdy i úspěšnější než hra, kterou píši půl roku.
Co bude se scénou, až jednou opravdu odejdete do divadelního důchodu?
Svého času jsem měl takový nápad, že bych byl rád, kdyby se z divadla Semafor stalo divadlo tradic české hudební komedie. Že by se tam hrály hry Oldřicha Nového, Vlasty Buriana, Osvobozeného divadla i Semaforu. Pak by mi nevadilo, že se to jmenuje Semafor dál, pořád by to bylo těch sedm forem. Ale to jsou předčasné úvahy, poněvadž vy to nevíte, ale já jsem děsně mladej člověk. Vím však, že mne mládí zvolna opouští, za tři roky mně bude devadesát, a to už mi začne střední věk. Takže začínám uvažovat, co bude dál. Až to zjistím, dám vědět.