Tibet a čínské „dobro“
Dalajláma žije v exilu 60 let. Uprchl v roce 1959 po nezdařeném povstání, které začalo 10. března
Letos si Tibet připomíná pro Čínu hned několik citlivých kulatých výročí. Ta jsou zároveň dobrou příležitostí ke zhodnocení toho, co dlouhodobé nedobrovolné „objetí“s matkou Čínou buddhistické zemi na „střeše světa“vlastně přineslo.
Je třeba se tím zabývat i přesto, že Tibet dnes mnoha lidem připadá jako odtažité, profláknuté téma. I díky některým nepříliš důvěryhodným „aktivistům“z řad politiků, kteří těžký úděl Tibetu rádi účelově zneužívají pro své vlastní, s nevábnou tibetskou realitou nijak nesouvisející domácí půtky. To nicméně nemůže zakrýt fakt, že útlak v himalájské zemi je enormní.
Tibet navíc můžeme z hlediska narůstajících čínských aktivit v zahraničí chápat i jako jakousi laboratoř toho, jak se obří země, jež se postupně stává světovou supervelmocí, dokáže chovat k malým národům, které lapí do spárů.
Citlivá výročí
Před 70 lety, v roce 1949, zahájila čínská komunistická armáda útok na Tibet. Za dva roky ho kompletně dobyla.
Před 60 lety (10. března) Tibeťané ve Lhase povstali, revolta však byla záhy utopena v krvi.
V důsledku těchto událostí odešel tehdy pouze třiadvacetiletý 14. dalajláma Tändzin Gjamccho do indického exilu (na cestu přes Himálaje se vydal 17. března). Spolu s ním prchly desetitisíce dalších Tibeťanů, k nimž se později přidávali a stále přidávají noví a noví běženci. Sám tibetský duchovní vůdce bude letos ve vyhnanství už šedesát let. Bez sebemenší šance na návrat.
Od roku 1959 se v Pekingu vystřídala řada vládců, od Mao Ce-tunga po Si Ťin-pchinga. Všichni měli a mají jedno společné: mixovali metody cukru a biče, od mírného přechodného uvolňování poměrů po brutální represi, aby ovládli tibetská srdce i mysli, všemožně se snažili oslabit vliv dalajlámy a Tibeťany jednou provždy asimilovat.
Přes to všechno tibetský duch (kupodivu) stále žije. Někdo by možná řekl, že skomírá, že se místy ocitl v předklonu či dokonce na kolenou, to všechno je možné, nepředstavitelnému tlaku obří mašinérie však nadále odolává. Byť za cenu statisíců zničených životů.
Někteří Tibeťané sice podlehli svodům nového neznámého světa, který těm „hodným“nabízí všelijaké materiální výhody, ve své většině se však nedali koupit sliby ani penězi mohutného agresora. Nenechali si vymýt mozky, ani se je nepodařilo zastrašit.
Zkrátka to dnes vypadá tak, že všechny rafinované kampaně, a že jich za ta léta bylo, spíše dosáhly toho nejméně zamýšleného – Tibeťané se jako ohrožený druh semkli do houfu a svých tradic, své identity, se zuby nehty drží. Dvojnásob to platí o mladých.
Romantický Tibet je pryč
Přesto život v dnešním Tibetu nepředstavuje pro jeho rodilé obyvatele žádný med. Právě naopak. Musí čelit čím dál rafinovanějším nástrahám a našeptávání pekingské moci, aniž by tušili, jak to všechno dopadne. Balancování mezi kriminálem a snahou přežít je jejich denním chlebem.
Tedy žádné útočiště duchovnosti a rozjímavého klidu, jak si Tibet romantizují mnozí jeho fanoušci. Pokud tomu tak někdy bylo, tak je to pryč. Dnes se bojuje o holé přežití tibetského živlu proti čínské přesile.
Lákavá značka tibetského buddhismu dnes září a rozvíjí se jinde, v tibetské exilové diaspoře a na Západě. V samotném Tibetu hluboká nauka skomírá a kláštery, kdysi pyšná centra vzdělanosti, představují po systematické buzeraci úřadů pouhou turistickou atrakci.
Možná vám to připadá přitažené za vlasy, ale vězte, že právě tohle je současná krutá realita. Takhle při mých několika návštěvách líčila soužití s čínskou mocí řada Tibeťanů. Ještě víc jich však mlčelo, evidentně měli strach svěřovat se cizinci. Pouze tři z mnoha desítek lidí, s nimiž jsem měl možnost hovořit v Tibetu, ale i v indické emigraci, měli potřebu „nový Tibet“obhajovat.
Utahování šroubů
Už po roce 1951 začal čínský vetřelec pomaloučku polehoučku, ale někdy i agresivně a neomaleně – to podle toho, jaký příkaz právě přišel z ústředí – přitvrzovat, po marxisticku utahovat šrouby, pochopitelně ve jménu tibetského dobra, až domorodci jednoho dne zjistili, že z věcí, kterých si vážili, které vyznávali, už nezůstalo skoro nic. Že jejich duše je smutná.
Tohle především je dnešní Tibet. Ten skutečný, bez propagandistických příkras. Tak vypadá nepoměrně méně líbivé pozadí jinak impozantních zpráv o dvojciferném růstu tamní ekonomiky.
Je rozbitý a do značné míry převálcovaný nepřetržitou čínskou kampaní, která už dávno měla rozdrtit tibetský „separatismus“a vymýtit podporu dalajlámy. Ve vězeních v nelidských podmínkách živoří stovky politických vězňů.
Dalajláma viní Peking z kulturní genocidy. „Víme, co se stalo se Židy,“říká. „Bojujeme za naši holou existenci.“
Paradoxy doby
Grandiózní hospodářský růst zbytku Číny a dravá modernita rychle se proměňujících měst je pro některé Tibeťany svůdná, pro jiné však frustrující a těžko pochopitelná.
Paradoxně i mnozí mladí Tibeťané, kteří se nechali zlákat konzumním pozlátkem, podléhají zoufalství, neboť se cítí vyřazeni ze zápasu o čínskou prosperitu. Stávají se oběťmi rigidního pohledu na menšiny, rasových předsudků a protiseparatistické horlivosti partajních kádrů. Jen velice obtížně mohou migrovat třeba do pobřežních bohatých oblastí, dokonce i ti, kteří plynule ovládají mandarínštinu, jen zřídkakdy nacházejí práci mimo tibetský region. Policie a zaměstnavatelé je považují za potenciální potížisty. Většina vysokoškolsky vzdělaných Tibeťanů tak dnes pracuje pro stát. Přináší to slušný plat i postavení, zároveň je to však korumpuje, neboť zavírají oči před útlakem, aby nepřišli o své prebendy.
Mezitím do tibetského domova na náhorní plošině už roky míří statisíce Chanů (etnických Číňanů) s přednostním právem prakticky ve všem. Právě tato migrace tibetskou mizérii urychluje – těžko si představit, že by se ze strany Pekingu jednalo o něco jiného než o záměr. Právě tito Číňané, přesídlení z chudých
oblastí, pak sklízejí nejvíce plodů ze silného ekonomického růstu v Tibetu, jímž se Peking chlubí. V metropoli Lhase tvořili v roce 2016 Chanové celou třetinu obyvatel – oproti sedmnácti procentům v roce 2000.
Obrovský příliv čínského kapitálu do Tibetu, stejně jako budování nové infrastruktury, má na praktický život Tibeťanů jen nepatrný dopad. Slouží především dlouhodobým zájmům Číny. Podobně jako rozvoj organizované turistiky, neboť většina příjmů proudí do čínských cestovních kanceláří.
Si-cang, čínský název pro Tibet, lze přeložit jako „dům západních pokladů“. Ironií je, že samotní Tibeťané dostávají z těchto pokladů jen almužnu.
Tradiční život v Tibetu se stává obětí rychlých sociálních změn. Kočovnictví, jež se v oblasti kultivovalo po tisíce let, skomírá v důsledku násilného usídlování pastevců. Člověk se stálou adresou se přece jen lépe kontroluje, že.
Vzdělání – nástroj počínšťování
Jistě, když zapomeneme na samotný princip, není zdaleka špatné vše, co Číňané přinášejí. To ostatně netvrdí ani dalajláma.
Materiálně Čína střechu světa bezesporu výrazně pozdvihla. To vidí každý, kdo tam nakoukne. Peking do Tibetu nasypal obrovské finanční částky, vybudoval asfaltové silnice, školy, elektrárny, nemocnice, železnici i několik letišť...
Když si odmyslíme přesvědčení mnoha Tibeťanů, že za rozvoj zaplatili příliš velkou cenu v podobě devastace vlastní kultury a životního stylu, zůstává ještě jeden výrazný otazník: komu ta téměř nekonečná masa betonu a železa slouží především? Na tuto otázku vypálí mnoho Tibeťanů odpověď bez přemýšlení: v prvé řadě armádě migrantů.
„Tibeťané nedokážou čínským přistěhovalcům konkurovat. Ti mají na své straně lepší konexe, podporu úřadů, všechny výhody,“řekl mi před pár lety v tibetském městě Žikace jeden místní učitel. „Časem pak vytlačují Tibeťany z výhodných zaměstnání,“vysvětloval. V Tibetu jsem mnohokrát slyšel totéž v bleděmodrém.
V Tibetu se také zásadně zlepšila zdravotní péče, v důsledku čehož vzrostl průměrný věk dožití. Pokrokem je bezesporu i bezplatné základní vzdělávání. Čínská propaganda tyto výsledky ráda zdůrazňuje. Ano, lze jim zatleskat, mohou však vyvážit mnohaletou vnucenou, pro nás jen obtížně představitelnou, porobu celého jednoho národa?
Mimochodem, vše výše uvedené – a možná ještě ve větší míře – platí také o životě zhruba 150tisícové komunity exilových Tibeťanů. Ti ke vzdělání, lepší zdravotní péči a vyššímu průměrnému věku mají nádavkem něco pro ně velice cenného – osobní svobodu.
Čínská propaganda, která se tak ráda ohání povznesením Tibeťanů, už neřekne, že vzdělávací proces se stal jedním z nejúčinnějších nástrojů sinizace. Snah o vykořenění tibetského jazyka. Dokonce i mateřské školky a základní školy totiž často vyučují pouze v mandarínštině. Podle zpráv exilových médií byli někteří učitelé zatčeni jenom za to, že ve třídách preferovali tibetštinu. Známý zpěvák Tändzin Gonpo dostal tři a půl roku vězení, protože v jedné ze svých písní povzbuzoval Tibeťany, aby se drželi svého jazyka a kultury.
Suma sumárum, Čína sice přinesla Tibetu růst a rozvoj (včetně odvrácené strany tohoto procesu, jímž jsou ekologické škody a drancování nerostného bohatství), vyžaduje za to však vděčnost a otrockou poslušnost. To Tibeťané nejsou ve své většině ochotni přijmout.
Čekání na smrt
Peking si maluje, že tibetský odpor definitivně zlomí po smrti zbožňovaného dalajlámy, jemuž je nyní téměř 84 let. Čínské úřady plánují, že samy „rozpoznají“vlastní dalajlámovu inkarnaci. Tak to ostatně učinily už s pančhenlámou, druhou nejvyšší postavou tibetského buddhismu, a vychovají z ní poslušnou loutku, jež jim půjde na ruku a na provázku za sebou potáhne i ostatní Tibeťany.
Tento kalkul o čekání na smrt však nemusí vyjít. Peking zejména ignoruje fakt, že dalajláma už dávno nežádá pro Tibet úplnou nezávislost, ale skutečnou autonomii v rámci Číny, a hlavně – podceňuje roli uznávaného duchovního vůdce při utlumování násilných protičínských tendencí v tibetské komunitě. Postupující odcizení, druhořadé postavení ve vlastní zemi a ztráta milovaného dalajlámy tak může představovat dost výbušný koktejl.