Běžkařů je stále dost, úspěchů už méně
Kryštofa Ženatého, šéfa východočeské MF DNES
Vyrůstal jsem v malém městě v srdci Vysočiny, kde se prý děti rodí s běžkami na nohou (dnes už možná s malorážkou na zádech, ale o tom později). Jakmile napadlo trochu sněhu a na okolních pláních se objevily první stopy, stalo se městečko terčem kobercového náletu běžkařů. Metropole jako Brno, Praha nebo Pardubice nelenily a s prvním sněhem vysílaly armádu vyzbrojených sportovců, kteří spolehlivě naplnili běžecké stopy i nejrůznější bufety a hospody od Nového Města až po Svratku.
Z Brna dokonce o víkendu jezdil přímý vlak, a zatímco v teplejších měsících jej využilo sotva pár venkovanů k návštěvě Prioru nebo Boby centra, v zimě si v něm člověk pomalu ani nesedl. Dodnes mám před očima ten apokalyptický výjev, kdy vlak zabrzdí ve stanici, otevřou se dveře a během několika vteřin se ve stylu Spojenců v Normandii z vlaku valí stohlavý dav vysloužilých sokolů, oděných v nestárnoucí šusťákové soupravy z dob Sněženek a machrů, v ruce omlácené běžky z dob Vrbaty a Hanče, a úprkem hledá nejbližší plácek k upnutí lyží, aby mohl vyrazit na zteč.
Doba se změnila. Běžky jsou dnes pomalu dražší než jízdní kolo, k bílým stopám se jezdí auty a šusťákové soupravy nahradily nejmodernější funkční materiály.
Letošní zima ale jasně ukázala, že se přece jen nezměnilo všechno – Češi jsou stále národem běžkařů. Stopy na Vysočině byly v denní permanenci, na hřebenech Krkonoš se dokonce strhla bitva o parkování mezi běžkaři a sjezdaři, napilno měli správci
Letošní zima ukázala, že se přece jen nezměnilo všechno – Češi jsou stále národem běžkařů.
lyžařských tras i v Krušných horách, Jeseníkách, Jizerkách či Beskydech.
O to víc překvapí výsledky českých běžců na lyžích na nedávno skončeném mistrovství světa v rakouském Seefeldu.
Není to ještě ani deset let, co štafeta mužů přivezla bronz z olympiády ve Vancouveru. Roky předtím padaly medaile a tituly jako na běžícím pásu. Kateřina Neumannová vyhrála mistrovství světa i olympiádu, Lukáš Bauer na velkých akcích sbíral povětšinou stříbra, ale dvakrát dokázal opanovat přetěžkou Tour de ski, a jednou dokonce vyhrát celý seriál Světového poháru (což je podle mě největší počin v historii českého lyžování, byť ankety o lyžaře století dopadly jinak), světovým šampionem se stal i Martin Koukal, na medaile si sáhli i Dušan Kožíšek nebo Milan Šperl.
A teď? Skončil i poslední zástupce úspěšné generace Martin Jakš a na výsledcích je to znát. Nejlepším českým umístěním byla v Seefeldu osmadvacátá příčka Petry Novákové ve skiatlonu. Muži se v individuálních závodech do nejlepší třicítky nedostali. Stejně jako se obě štafety nevešly do desítky.
A odstupy od nejlepších? Obrovské. Nic proti současným závodníkům, mají vše před sebou a Neumannová taky nebyla mistryní světa hned. Naděje, že se urodí další talenty, v Česku pořád ještě je.
Ale někdo musí vymyslet, jak přetavit masovou oblíbenost hřebenových túr v úspěch na závodním poli.