Šest měsíců naděje, pak smrt
Můj mozek odmítl tu šílenou realitu přijmout, vzpomíná Jana Dubová na koncentrační tábor
Kristína Paulenková
PRAHA V noci z 8. na 9. března roku 1944 došlo k největší hromadné vraždě českých občanů v historii. Nacisté vyhladili Terezínský rodinný tábor v Osvětimi. „Během jedné noci zemřelo 3 792 lidí,“vypráví elegantní dáma Jana Dubová, která se narodila v roce 1926 a podařilo se jí přežít koncentrační tábor v Terezíně i v Osvětimi. Paní Dubová byla jednou z těch, která si v Praze mrazivé události připomněla.
Redakce pamětnici navštívila v jejím bytě poté, co se vrátila z tryzny v synagoze. I přes úctyhodný věk 92 let chystá tato grafička v dubnu výstavu svých výtvarných děl, ve kterých se vrací k tomu, co za války prožila.
Setkání s Mengelem
Z její rozlehlé rodiny přežili koncentrační tábory pouze dvě osoby – ona a její sestra. S tou se shledala až v Praze, když už ani nedoufala, že ji ještě někdy spatří. „Celou noc jsme proplakaly a prosmály. Bylo krásné, že se mi někdo z rodiny vrátil a nebyla jsem úplně sama,“vzpomíná na první poválečné setkání se svou starší sestrou.
Paní Dubová prožila dětství na Smíchově v běžné rodině střední třídy. „Měla jsem české přítelkyně a slavili jsme Vánoce,“vzpomíná na život před válkou a dodává, že stejně tak neopomněli ani židovské svátky. Dětství skončilo s příchodem Hitlera do Prahy. „Neměla jsem žádné mladí, nikdy jsem nebyla mladá dívka,“vypráví.
Prošla si společně s rodinou nejdříve Terezínem. Odtud musel odjet do Osvětimi nejprve otec, později tam poslali nacisté i ji s matkou. Po příšerné cestě vystoupily na konečné stanici Osvětim-Birkenau.
„Mengele, ten lékař vrah, rozdělil mě a maminku a já jsem šla za ním a zeptala se, zda bych mohla jít s maminkou. On mi odpověděl: Stejně se brzo sejdete,“vypráví. Po selekci se musely všechny ženy svléknout, putovaly do sprchy, oholili jim hlavy. „Já jsem otupěla, můj mozek odmítl tuto šílenou realitu přijmout,“říká paní Dubová.
Druhý den se dozvěděla, že černý dým z komínů pochází ze spálených těl lidí, které znala – tedy i milované maminky. „My jsme v Terezíně vůbec nebyli informovaní o tom, že nás vraždí,“vzpomíná na to, co za války prožila.
Oproti ní se vězni v Terezínském rodinném táboře v Osvětimi s názvem BIIb dočkali odlišného zacházení. Žili sice ve strašných, přesto o něco lepších podmínkách, než v jiných částech komplexu koncentračních a vyhlazovacích německých táborů Auschwitz. Neprošli totiž obvyklou selekcí, nedocházelo k rozdělování rodin, nečekalo je ponižující oholení hlavy a děti směly přes den pobývat v dětském bloku.
Historici dodnes přesně nevědí, proč Němci tento „rodinný tábor“založili. Jako nejpravděpodobnější se jeví vysvětlení, že měl sloužit jako zástěrka a souvisel s nacistickými snahami zakrýt genocidu Židů a především s návštěvou delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže. Některé teorie se přiklánějí k tomu, že se snažili nacisté uklidnit nervózní lidi z Terezína, a to díky korespondenčním lístkům, které jim příbuzní z Osvětimi posílali. Chtěli tak předejít povstání.
Lepší zacházení však znamenalo o to jistější smrt. Lidé, kteří přijeli do Terezínského rodinného tábora prvními dvěma transporty 8. září 1943, zemřeli až na výjimky o šest měsíců později v plynových komorách. Na osobních dokumentech vězňů stála zkratka SB – Sonderbehandlung, tedy v češtině zvláštní zacházení a doba šest měsíců. Zkratka SB bylo krycí označení pro popravu bez rozsudku.
Připomínka vražd
Masové březnové vraždy si lidé mohli připomenout na několika místech v Praze. Ve čtvrtek se konala pietní vzpomínková akce na nádraží Bubny, kde studenti Přírodní školy zpívali písně Osvobozeného divadla, které si často broukali i čeští vězni v koncentračních táborech.
Sopranistka Irena Troupová a klavírista Jan Dušek zazpívali písně židovských skladatelů. Zazněly skladby Emila Františka Buriana či Ervína Schulhoffa, děti recitovaly úryvky z literárních děl přeživších.
V současné době stále ještě mohou mluvit o tragických osudech Židů pamětníci. „Je otázka, jak vlastně připomínat holokaust v budoucnu,“říká Pavel Štingl, ředitel Památníku ticha v Bubnech, který letos chystá dvě výstavy.
„Loni jsme rozpracovali výstavu o xenofobii na fotbalových stadionech,“říká s tím, že stadiony bývají místy s antisemitskými projevy. Aby se dějiny neopakovaly, je důležité vysvětlovat historické souvislosti. Paní Dubová na otázku, co si myslí o těch, kteří holokaust popírají, odpovídá jasně: „Je to zločin.“