Proč je fajn mít breakdance na olympiádě
Kam kráčíš, olympiádo? Mění se tvé pompézní stadiony v šapitó, v němž místo sportovních reků budou o medaile soutěžit tančící šašci? Leckdo teď vskutku kroutí hlavou. Nechápe. Směje se. Vše nasvědčuje tomu, že už za pět let bude v Paříži na programu her breakdance! Ano, ten krkolomný tanec.
Už v červnu to nejspíš posvětí Mezinárodní olympijský výbor, a zatímco se bude někde radostí tančit, tak squash, snooker a šachy, další aspiranti, utřou. To rozlítilo české squashisty natolik, že minulý týden poslali několik tvrdých vzkazů. „Mám kamarády, kteří dělají breakdance a byli šokováni. Nevěděli, že se někdo snaží protlačit jejich sport na olympiádu. Ani o to nestojí. Už je lepší se na olympiádu vykašlat, nelézt jim furt do zadku,“tvrdí Daniel Mekbib. Anna Sermeová, která žije ve Francii, přidala: „Má švagrová Camille (čtvrtá hráčka světa) byla tváří celé squashové kampaně. A dostalo se k ní, že sám prezident Emmanuel Macron chtěl, aby byl breakdance součástí her. Důvodem je, aby se lidé z nižších vrstev, kteří žijí v okolí velkých měst a věnují se mu, mohli prosadit a mohli změnit svou životní situaci.“
Přiznám, že ani já jsem do minulého měsíce netušil, že je breakdance sportem. Jenže je to skutečně tak groteskní volba? Co když zvolíme jiný pohled? Ne, ten konzervativní, staromilský, byť si o sobě můžeme sebevíc myslet, jak jsme pokrokoví. Zvolme zrak generace dnešních teenagerů a přidejme pohled ryze racionální a ekonomický. Na konci této rovnice stojí, že olympiády se ocitají na pokraji krize.
Mladí už nejsou konzumenty klasických médií. Obejdou se bez televize, noviny pro ně umřely, zprávy vnímají více skrze sociální sítě a své bubliny než zpravodajské internetové portály. Jejich hrdinové (včetně sportovních) jsou „skryti“na YouTube či na Instagramu. Olympiáda mladší ročníky více a více míjí. V tuzemsku sledovalo hry v Riu o devět procent méně mužů mezi 25 až 34 roky než čtyři roky předtím v Londýně. V USA, na klíčovém trhu, však pokles diváků mezi 18 až 34 lety byl 30 procent, což je alarmující. Pro sponzory jde o jednu z nejatraktivnějších skupin.
Možná teď mnohé náctileté ještě považujeme za děti, jenže zanedlouho (z pohledu čtyřletého olympijského cyklu) se promění v ekonomicky silnou skupinu. Budou společenskými influencery, tedy těmi, kteří významně ovlivňují veřejné mínění. Přitom hry mají stále větší problém najít pořadatele v demokratických zemích. Občané je odmítají v referendech, bojí se dluhů. A když nezajímá mladé olympiáda teď, jak to bude asi za deset let? Právě breakdance či sportovní lezení, skateboarding, kitesurfing mají být tím, jak akci omladit. Mimochodem, když se breakdance loni ocitl na olympiádě mládeže v Buenos Aires, chodilo na něj 80 tisíc diváků denně!
Konzervatismus, skepse k rozrůstání olympijské rodiny patří. Když se v Naganu poprvé objevil snowboarding, pro mnohé byl sportem punkáčů s marihuanovým odérem. Terje Hakonsen, jedna z legend, hry bojkotoval, protože se bál, že snowboarding tím ztratí DNA. Dnes je to etablovaný olympijský sport, který Čechům dělá zlatou radost. Že je breakdance tancem, o němž rozhoduje subjektivní pohled sudích? Co je moderní gymnastika? Že je spíš cirkusáckým umem? Nejsou jím i akrobatické skoky na lyžích? A přece jsme v Salt Lake City hltali Valentův Ledový dech.
Že zvítězila politika? I kdyby drby o Macronově zásahu byly jen zčásti pravdivé, je to špatně? Nejsou právě smyslem olympiád vyšší ideje? Kdo ví, možná bude breakdance jednorázovou olympijskou akcí. Ale má smysl hry konečně okysličit.