Život na hraně
Mezi slávou a kolapsy. Biatlonisté Dahlmeierová i Moravec se učí, kde leží hranice, kterou nemohou překračovat.
Laura Dahlmeierová dovede nadšeně vyprávět o svých horských expedicích, během nichž na šestitisícovkách v Nepálu nabírala psychické síly a díky kterým se naučila udržet nervy na uzdě také na biatlonové střelnici. Zatímco ve velehorách může mít pro ni každá chyba až tragické následky, na střelnici ji každá rána mimo může připravit o medailové ambice.
Kdysi si myslela: Pokud dokážu pokořit vysoké hory, dokážu to i s nástrahami vlastního těla.
Teď chápe, že to ani zdaleka tak prosté není.
Stále dál, stále více, stále rychleji. Takové myšlenky vás ženou ve vrcholovém sportu. Bez schopnosti často až enormně trpět by Dahlmeierová nebyla sedminásobnou mistryní světa a dvojnásobnou olympijskou šampionkou – a perfekcionista Ondřej Moravec by nezískal osm medailí z vrcholných akcí.
Oba dlouho přiváděli svá těla na samou hranu možného. Nyní cítí, že si za to vybírají daň.
Proč Moravec kolaboval?
„Laura se učí poznat své hranice,“říká německý kouč Mark Kirchner. Jenže ostří mezi testováním těchto hranic a zahráváním si s nimi bývá zrádné.
„Musím si čím dál víc ordinovat závodní a tréninkové pauzy, které mé svaly vyžadují,“říká Dahlmeierová, stále teprve 25letá. Proto o dvou bronzech, které už vybojovala na letošním mistrovství světa v Östersundu, tvrdí: „Po všem, čím jsem v posledních měsících prošla, mají pro mě cenu zlata.“
Moravce naopak při sobotním sprintu postihl kolaps, jaký nikdy nezažil. „Black out,“líčil. „Hlava se mi motala, v očích jsem cítil obrovský tlak. Sundal jsem při stojce flintu a měl jsem problém ji jen držet před sebou. Hrůza!“
Přidaly se hukot v uších, křeče do břicha. Poslední kolo závodu spíš jen obešel, než objel. Ve tváři byl bílý a tlak měl extrémně nízký, ještě 20 minut po závodě 80 na 60.
„Někdo si dá na tak špatný tlak kafe, někdo panáka. Ondra na trati nic takového nemohl,“připomíná sportovní ředitel Ondřej Rybář.
Celou sezonu Moravec tápal. V lednu marně hledal bývalou rychlost. Proto neodjel do zámoří, tvrdě se připravoval v Novém Městě. Čísla z testů tam měl potom vynikající. Je však možné, že po mimořádném (a nadměrném?) tréninkovém zatížení jej tělo v Östersundu do nejvyšších intenzit odmítlo pustit.
„Až se vrátíme domů, provedeme testy na tlak při maximální zátěži, jestli nedochází k jeho poklesu při dosažení určité hranice,“plánuje lékař výpravy Vladimír Dobeš.
Zatím vedení týmu o příčinách kolapsu jen spekuluje. Podle fyzioterapeuta Romana Karpíška jej mohla způsobit i náhlá změna světla na trati, například oslnění reflektory, která by u Moravce vyvolala mžitky před očima a malátnost, postupně se rozšiřující po celém těle.
„Snad šlo jen o chvilkový pokles tlaku a shodu náhod. Nedělal bych z toho hned následek těžkých tréninků,“říká Rybář. Přesto je také tuto variantu nutné brát v potaz.
Moravec včera zkusil lehce trénovat. Zda šlo o problémy dočasné, nebo trvalejšího rázu, napoví až středeční vytrvalostní závod.
Stará dobrá Laura? Už nikdy
Též Dahlmeierová má zkušenosti s biatlonovými kolapsy. Už na mistrovství v Hochfilzenu 2017, kde získala pět zlatých medailí, ji potkaly dvakrát, ale pokaždé až za cílem.
„Kdo chce hodně vyhrát, musí tomu hodně dát,“řekla tehdy. Často dávala až moc.
Po letech, kdy její hlava diktovala svalům, co musí vydržet, jí loni v létě najednou tělo zcela vypovědělo poslušnost. Na horském kole se zranila a řezná rána se zanítila. Nepovedla se operace zubu moudrosti. Přicházely další infekce, až se jí zhroutil celý imunitní systém.
„Koncem září jsem ležela v nemocnici a nemohla ani vstát. Neuměla jsem si představit, že ještě někdy budu dělat vrcholový sport.“
Přesto se jí podařilo vrátit. Vypustila dvě kola poháru, načež přijela před Vánoci do Nového Města a dosáhla tam až na stupně vítězů. „Zase je to stará dobrá Laura,“psala hned německá média.
Byla to lež. Už nikdy takovou nedokáže být. Cítí to. V Östersundu přiznává: „Mám za sebou měsíce neustálého padání a vstávání, mnoha hlubin i vrcholů.“
Z 21 individuálních klání sezony odjela jen deset, neustále si dopřávala zdravotní a regenerační pauzy. Ani každý z těch startů neproběhl zdaleka tak, jak si představovala. V Ruhpoldingu skončila v hromadném závodě poslední. V Anterselvě sice byla ve sprintu druhá, ale opět jednou zkolabovala a členové týmu ji podpírali cestou do buňky. „Při posledních metrech na trati jsem se tam potácela jako opilec a měla velké problémy s tlakem,“vypráví.
Vysvětluje, že nyní musí neustále zkoumat své svaly a rychle, intuitivně reagovat na signály těla. Po příletu do Švédska chytila podle vlastních slov „brutální rýmu“. Po poradě s trenéry se proto ve čtvrtek pět hodin před startem stáhla ze smíšené štafety. „Pořád o sobě v posledních dnech pochybuji,“povídá.
Na trati postrádá dávnou lehkost a rychlost, ztráty limituje výbornou střelbou. Ale jak dlouho ještě zvládne fyzicky a psychicky vrcholový sport snášet, je otázkou. Její osobní kouč a někdejší objevitel Bernhard Kröll naznačil: „Mám silné tušení, že na olympiádě v Pekingu 2022 už Laura na startu nebude.“
Nejprve pochopit, co se děje
Moravec je v této sezoně od medailových postů vzdálen mnohem víc než Dahlmeierová. Přesto také on ve své mysli stále bojuje – a končit nehodlá.
V mládí už jednu tuhou bitvu s vlastním tělem vyhrál. V deseti letech onemocněl Perthesovou chorobou, vážným onemocněním, jehož podstatou je odumření části stehenní kosti. Lékaři mu sdělili, že nikdy nebude sportovat. Nebylo jisté, zda bude vůbec chodit.
Drsnou alternativní přírodní léčbou, kdy strávil téměř rok na vozíku a na kotnících měl závaží, která mu vytahovala nohy z kloubů, se uzdravil a navzdory prognózám lékařů se prosadil i jako vrcholový sportovec. Vždy vynikal obrovskou vůlí. Nicméně v sobotu v Östersundu bezradně pronesl: „Nechápu, co se to se mnou děje.“
Najít hranu, kterou nesmí překračovat, bude teď úkolem lékařů.