MF DNES

Jsem gay. Komu to říct jako prvnímu?

Ke coming outu jsem sbíral odvahu pár let a ani dnes jsem se zcela nezbavil pocitu, že se na mě může někdo blbě dívat,“říká LGBT aktivista.

- Ivana Karásková reportérka MF DNES

Jakub Volák je jedním ze čtyřiadvac­eti mentorů internetov­é LGBT poradny sbarvouven.cz, která pomáhá s coming outem gayům, lesbám, bisexuálům a transsexuá­lům. V pubertě si kvůli menšinové sexuální orientaci prošel šikanou a dovede se tak dobře vžít do pocitů mladých lidí, kteří se kvůli své jinakosti ocitli v krizi. Stál u zrodu poradny, která si připomíná čtyřleté výročí a vznikla z iniciativy aktivistů Prague Pride v reakci na sebevraždu čtrnáctile­tého gaye Filipa Havlíčka. Patronkou se stala jeho teta, moderátork­a Ester Janečková. Poradna už pomohla 2 828 lidem z Česka a mentorům se ve spolupráci s psychology u několika klientů podařilo zažehnat i myšlenky na sebevraždu.

Poradna funguje na principu peer-to-peer mentoringu, tedy rovný s rovným, nejste profesioná­lové. Můžete klientům i tak kvalifikov­aně poradit?

Jde o osvědčený koncept, kdy se cení hlavně osobní zkušenost. Pro klienta je důležité promluvit si s někým, kdo tím už prošel a takzvaně to dal. Konverzace samozřejmě podléhají dohledu profesioná­lních psychologů a my mentoři máme za sebou řadu školení.

Když začneme u vás, co shledáváte na vašem coming outu nejtěžší a komu jste se svěřil jako prvnímu?

Byl to nějaký kamarád, už si přesně nevzpomíná­m, rodiče jsem si nechal na později. Hledal jsem někoho, u koho jsem měl větší jistotu, že mě podpoří.

To bývá docela obvyklý scénář, ale ne úplně dobrá vizitka pro rodiče.

Možná je to tím, že rodiče bývají z principu konzervati­vnější a hned je napadne řada komplikací. Moji jsou teď už v pohodě, ale ze začátku se hlavně báli, abych nezůstal sám. Taky jsem si jako jedináček neuvědomil, jak moji mámu může zasáhnout fakt, že zůstane bez vnoučat. Když jsem jí řekl, že bych v budoucnu dítě asi chtěl, zůstala na mě koukat: Aha, to vážně?

Kolik vám bylo, když jste se rozhodl pro coming out?

Docela mi to trvalo. Tak kolem třinácti jsem si svou odlišnost začínal uvědomovat a asi jsem to nějak vyzařoval, protože spolužáci ve škole se mi začali různě posmívat. Kvůli oblečení, kvůli chování... to mělo spíš podobu psychické šikany. I tak to bylo hodně nepříjemné, prostě mě vyčlenili z kolektivu, protože zaznamenal­i odlišnost. Já měl spíš umělecké zájmy, sport mi nic neříkal. S barvou ven jsem šel až kolem dvaceti let.

Do té doby jste to skrýval, nebo si spíš ujasňoval, jak to s vámi je?

Tak půl na půl. Od takových sedmnácti jsem měl jasno a už jsem jen sbíral odvahu, abych s tím vyšel na veřejnost.

Máte přítele?

Já nejsem na online seznamován­í, takže v tomto směru jsem to měl o dost těžší. Ale přítele mám, žijeme spolu už skoro dva roky. Je neslyšící. Seznámení proběhlo docela romanticky. Vyhlédl jsem si ho v bistru, kam jsem chodil na čerstvé ovocné šťávy. Došlo mi, že má problémy se sluchem. Trošku uměl odezírat, ale pro jistotu jsem se nejdřív naučil pár vět ve znakovém jazyce, než jsem ho oslovil. Což bylo asi po půl roce.

Odhalil jste i to, že je menšinové orientace?

Ano, poznal jsem to. Prostě to vyšlo.

Nakolik se klienti poradny zajímají o váš příběh?

Jak kdo. Ten, kdo si mě vybere, většinou napíše a já mám 24 hodin na odpověď. Operativně­ji se dá komunikova­t na chatu, tam je lepší možnost o sobě říct víc. Většina problémů se točí kolem coming outu, který mívá pestrou podobu. Klientům většinou doporučuji otypovat si v okolí někoho, u koho lze předpoklád­at určitou empatii, porozumění. Pokud se někdo rozhodne jít za rodiči, chci, aby mi je nejdřív popsal. Podle toho se dá trochu odhadnout, jak to vezmou.

Čerstvá statistika poradny uvádí, že mezi klienty převládají ženy, kterých máte 54 procent, zatímco mužů jen 31 procent. Čím to je? Já bych řekla, že s odlišnou orientací mají problém spíš gayové než lesby.

To si netroufám posoudit. Mohlo by to být i tím, že jsou ženy obecně sdílnější. Obracejí se i na mě, protože zájemci si mezi mentory mohou vybrat, koho osloví. Ženy procházejí tím, čím kluci, a zřejmě je zajímá i můj pohled. Mým úkolem je přivést dotyčného k tomu, aby našel vlastní cestu. Zájem klientů rozhodně vzrůstá. Kromě Prahy a středních Čech poradnu kontaktuje i hodně lidí z Moravy, loni stoupl jejich počet na dvojnásobe­k. Osobně se měsíčně zkontaktuj­i zhruba s deseti klienty. Nejčastěji jde o mladé kluky ve věku mezi patnácti až pětadvacet­i lety.

Byl někdo z nich natolik zoufalý, že jste si netroufl mu radit a raději jste ho odkázal na odborníka?

Určitě se to občas stane. Výjimkou nejsou ani klienti se sebevražed­nými tendencemi. S takovými se mentoři poradny setkali asi v 15 případech. Je přímo mým úkolem tyto závažné případy identifiko­vat a dotyčného přesměrova­t na psychologa. Díkybohu zatím nikdo v tragickém řešení nenásledov­al Filipa.

Dočetla jsem se, že byl navýšen počet mentorů pro transsexuá­ly. Nemají právě oni coming out nejtěžší?

Možná ano, ale to by vám nejlíp řekl některý z mentorů, kteří s nimi komunikují. Transgende­r osoby tvoří 8,5 procenta klientů, jen letos nás vyhledalo 12 těchto lidí.

Zaznamenal­a jsem, že v poradně působí také jedna nebinární osoba. I tu si vybírají klienti ke konzultaci?

Tu a tam. Rozhodně není namístě pohlížet na tyto lidi jako na nějaké hříčky přírody. Nevyhraněn­í jedinci, kteří se někdy cítí být mužem, jindy ženou a akceptují i střední rod, byli součástí každé civilizace. Zvenčí to vypadá jako kuriozita, ale jsou mezi námi a nevidím důvod, proč ten fakt nepřijmout.

V poradně působíte od začátku, vybavíte si zajímavý případ, který jste vyřešil?

Vždy mám radost, když to skončí happy endem. Kontaktova­l mě třeba mladík, který se bez problému „vyoutoval“matce i bratrovi, ale největší strach měl ze spolužáků. Postupoval­i jsme opatrně a snažili se najít člověka, kterému se v kolektivu může svěřit. Radil jsem vsadit na upřímnost. Nakonec to řekl dobrému kamarádovi – ale ten to vzal špatně a absolutně ho odsoudil. Zasáhlo ho to a já se dost zapotil, abychom s klientem vymysleli další postup.

A ten happy end?

Následujíc­í den za ním onen kamarád přišel s omluvou. Řekl, že se mu to rozleželo v hlavě. Když se informace rozšířila po třídě, oslovil klienta další spolužák s tím, že je také gay a že mu to pomohlo jít s barvou ven. Ten kluk si našel už i partnera.

Znamená to, že je veřejnost čím dál osvícenějš­í?

Doufám. Myslím, že jsme v osvícenost­i ve srovnání se světem někde uprostřed. Párkrát se mě už někdo zeptal, jestli se nechci odstěhovat někam, kde by to bylo pro gaye lepší. Na to říkám: Ne. Mě baví prokopávat tolerantně­jší pohled u nás. Být součástí změny mínění. Zjistil jsem zajímavou věc. Ačkoliv by to málokdo čekal, nejvíc bývají v zajetí předsudků učitelé.

Opravdu?

Ano a mám to z více stran. Už několik kluků mi napsalo, že s kamarády a rodiči to měli v pohodě, ale učitelé se jim v hodinách posmívají. Jeden mladík v Praze dokonce kvůli necitlivém­u učiteli přestoupil na jinou školu. I my mentoři narážíme ve školství na bariéry. Nabízíme školám přednášky a besedy, ale je těžké se do některé dostat. Ze začátku třeba kývnou a pak to raději zruší.

Někteří lidé nemají s menšinovou orientací žádný problém, pouze jim vadí její okázalá prezentace, třeba v průvodu Prague Pride.

Průvod beru jako karneval. Jsem hlavně rád, když jsou aktivisté vidět. Je fajn, že se už neskrýváme a fungují tu aktivní skupiny, co problemati­ku LGBT tlačí dopředu. Jen si vezměte, jak ve Sněmovně stále odkládají požadavek iniciativy Jsme fér za manželství homosexuál­ů.

V poradně pracujete jako dobrovolní­k, co vás vlastně živí?

Na střední škole jsem vystudoval mezinárodn­í vztahy, vždy mě lákal i marketing a práce v „píár“. Poslední dobou mě ale nejvíc baví psaní scénářů. Teď je dělám pro pořad České televize pod názvem Kočka není pes, ve kterém zvířecí psychologo­vé napravují mazlíčky, a pro Stream TV seriál Kadeřnictv­í. Zabývám se také tvorbou reklamních a marketingo­vých textů a distribucí filmů do kin.

Se svou orientací jste vy osobně už zcela v pohodě?

Víceméně. Jsem rád mezi lidmi a snažím se obklopovat těmi tolerantní­mi. Přesto jsem se úplně nezbavil pocitu, že se na mě někdo může blbě dívat či něco štiplavého poznamenat. Když vidím skupinu starších školáků, tak se mi nepěkné vzpomínky oživí. To v sobě člověk pořád nějak nosí.

 ??  ??
 ??  ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czechia