Už nechtěl mlčky pracovat pro tanky, co obsadily Prahu
Česky poprvé vychází vzpomínková kniha ruského autora Vadima Deloneho Portréty v ostnatém drátu.
Vadim Delone moc dobře věděl, že když si 25. srpna 1968 stoupne na Rudé náměstí s transparentem na podporu Československa, bude zle. Pocit ponížení, bezmoci, zoufalství a studu mu však nedovolil jednat jinak. „Věděl jsem, že za pět minut svobody na Rudém náměstí mohu zaplatit roky odnětí svobody,“píše v úvodu Portrétů v ostnatém drátu. Rozsudek za protistátní činnost jej v pouhých 21 letech zavedl na dva roky a deset měsíců do tjumeňských lágrů a ty pak k sepsání vzpomínkové knihy. V Česku vychází v nakladatelství Prostor dlouhých 35 let po vydání originálu.
Z rodiny bojovníků
Odhodlanost bojovat za svobodu a práva člověka se dědí v Deloneho rodině. Už jeho dědeček, uznávaný vědec, odmítl v roce 1923 emigrovat do Paříže navzdory lákavé pracovní nabídce. Nemohl totiž opustit zem ve chvíli, kdy společnost ovládalo nevídané násilí a nenávist.
Podobnou morální povinnost cítil Delone v případě Československa. Bachaři se mu divili, proč se nemá rád a dobrovolně zahazuje své mládí i inteligenci. Odpovídal jim rozhodně: „Kdybych se neměl rád, nepropadal bych se studem, když jsem četl v novinách Pravda o tom, že ‚celý sovětský národ jednomyslně podpořil opatření učiněná na pomoc Československu‘. Ne, já jsem se měl příliš rád na to, abych se s tím smířil,“píše.
Podobně to cítila i jeho teta, básnířka a řeholnice, která se v roce 1923 vydala do Francie pomáhat ruským emigrantům a za druhé světové války Židům.
Zakusil psychiatrii i věznici
Ještě před pobytem v tjumeňském trestaneckém táboře si Delone prošel nuceným pobytem na psychiatrii i v Lefortovské věznici. Až na Sibiři však poznal, jak hluboko na dno si může člověk sáhnout. Vedení věznice ignorovalo jeho srdeční problémy, posílalo jej na fyzicky nejnáročnější práce, a navíc společně s kriminálníky, nikoliv politickými vězni.
V nejtemnějších chvílích jej zachraňovala jen dobrá vůle lidí, které v lágrech potkal. Protože, jak psal Fjodor Michajlovič Dostojevskij, všude jsou lidé dobří i zlí, venku i za zdmi trestnice. Ze Sibiře se vrátil do Moskvy v roce 1971.
Kromě Deloneho poezie je kniha doplněna ještě o dobové dokumenty a archivní fotografie. Na jedné je autor dokonce zachycen s Ivanou Tigridovou. Knihu přeložil Jakub Šedivý.