Umění, které nedovolí nudu

Druhá deska písničkářky Báry Zmekové vzbudila nadšené ohlasy hlavně mezi ostatními tuzemskými hudebníky. Zpěvačka a klavíristka, která se pohybuje kdesi na pomezí jazzu a folku, vydala album Lunaves a může s ním zase trochu rozčeřit vody tuzemské hudební scény.

Protože žánrovým řazením by se posluchač neměl nechat odradit. Zmeková sice občas ujíždí do složitějších kompozic, jak se v jazzu sluší, ale základem jsou prostě písničky. Hloubavější a jemnější, ale naprosto poslouchatelné.

Tak například skladba Karlín je vyložená hitovka, navzdory nejednoduché melodii, která ji uvozuje. Refrén je však nekompromisní a v rámci něžnosti žánru se i docela rozjíždí. Totéž ostatně platí třeba o písni Vítr, kde zase závěr zní jako to nejlepší z psychedelických šedesátých let.

Hlas utkví v paměti

Na pole více folkové se Zmeková dostává s mimořádně vydařenou písničkou Plačtivo, v následující Kostře se zase ozývají smyčce jak z tklivého soundtracku, doplněné ovšem moderní rytmikou.

Hudební rozmanitost propojuje písničkářka klavírem, ale hlavně hlasem, který je po prvních tónech jasně rozpoznatelný a zapamatovatelný. A texty, jež je potřeba pořádně vnímat.

Natočit posluchačsky přístupnou desku a nedělat přitom zásadní kompromisy není jednoduchá disciplína. Bára Zmeková v ní obstála.

Lunaves Bára Zmeková 80%